Lesk a bída Bombaje

První ráno v Indii. Jarda vstává jako první a opatrně vykukuje na ulici před hotelem. Vylidněná klidná ulice, jak jsem ji viděli včera v noci, se změnila k nepoznání... na ulici skoro není k hnutí. Davy inďáků, rikši, poblíž je navíc vlaková zastávka. To se nedá popsat, to se musí vidět...aspon na videu...

Jedeme vlakem do centra Bombaje. I když je už skoro poledne, tak je indické nádraží rušnější než pražský hlavák v pátek odpoledne...ve vlaku cestují samí muži a všichni si zálibně prohlížejí Lucku...hold cizinka je tady velkou atrakcí :-) Až večer zjišťujeme jak cestují ženy v indickém vlaku...Víc než 50 let byla Indie kolonií Velké Británie. A v Bommaji je to vidět na každém kroku - všude spousta evropsky vypadajících staveb: univerzita, hodinová věž, muzeum prince z Walesu.

I zřejmě největší turistické lákadlo Bombaje - vyhlášená Brána do Indie. Měla vítat britského krále při jeho návštěvě Indie. Paradoxně právě tudy v roce 1645 odešli poslední Britové, když byla Indie uznána jako nezávislá země.

Hned za bránou indie je i hotel Taj. Právě tady se v listopadu 2008 při teroristických útocích střílelo... Dnes tady kromě spousty policistů se samopaly jsou taky davy turistických nahaněčů. Nejvíc to pocítí Jarda, kterého asi dva kilometry pronásleduje prodejce bubnů...Jarda žádný buben nechce, však kdo by se s ním taky tahal tři týdny po Indii... No ale nekupte to - po dvou kilometrech smlouvání klesla cena bubnu na polovinu :-) Učíme se smlouvat :-)

Pokud projevíte jen nepatrný zájem o nabízenou věc, prodejce se už nezbavíte. Jarda je v tom expert - během chvilky má hiduistický náramek, na čele hinduistické posvátné znamění, v ruce květinu na obřad pudža a ještě nad ním rádobymnich odříká modlitbu za celou jeho rodinu :-) No neberte to - za 20 rupií... :-) Jarda ale nemá drobné, vytahuje 100 rupií a chce vrátit... rádobymnich ale sbalí storupiovou bankovku a peláší pryč a Jarda ho pak musí honit kolem celé Brány do Indie, aby mu 80 rupií vrátil... :-)

Mě si zase vyhlídně jakýsi turistický naháněč - nabízí nám tříhodinovou prohlídku Bombaje autem - pouze za 800 rupií na osobu. Naháněče se nelze zbavit, jde za mnou skoro půl hodiny, pořád vychvaluje a přesvědčuje. Nabídka je to ale celkem lákavá a tak když cenu usmlouváme na 300 rupií za jednoho tak se jede :-) Naháneč nás dovede k autu, cosi se domlouvá s řidičem a za chvilku už vyrážíme. Během tříhodinové vyjíždky po městě si perfektně prohlédneme veškerý lesk a bídu Bombaje...Rybářská osada na břehu špinaváho zálivu s obchodními věžáky v pozadí je toho prvním důkazem.

Bombaj (nebo chcete-li nově po indicku Mumbai) se stala obchodní centrum Indie. V roce 1850 byla bombaj jen malou rybářskou vecničkou. V roce 2009 je Bombaj velkoměsto s 12 miliony obyvatel. Víc než polovina indického zboží projde před indickými přístavy, v centru se staví veká obchodní centra a kancelářské komplexy evropských a amerických firem. Právě proto se do Bombaje stěhují Indové z celé Indie - doufají, že v Bombaji najdou práci. Bohužel to často není pravda a z přistěhovalců se často stávají bezdomovci. A tak je Bombaj město plné protikladů...na dohled od krásně upravených parků...

... jsou chatrče se střechami z igelitu, obrovské slumy jsou v každé části města. Už jste viděli oskarový film Milionář z chatrče o dvou dětech z bombajského slumu?

Sice skoro každý má mobilní telefon, ale prádlo se stále pere jako před sto lety. Z celé Bombaje se sváží prádlo do centrální prádelny, kde se pak prádlo v obrovských kádích plných špinavé vody pere. Žádná automatická pračka, vyprat, usušit, vyžehlit, složit, odvézt. Většina bombajských hotelů využívá služeb centrální prádelny. Cena za vyprání jednoho ručníku je prý 10 INR. Od ted už se nikdo nediví špinavému povlečení v indických hotelech. Pokud se vám nelíbí špinavé skvrny na vašem čistém prostěradle, v hotelu vám prostěradlo rádi vymění za jiné - skvrny budou pouze jiného odstínu a najiných místech :-)

Na druhou stranu ústřední prádelna aspoň nabízí zaměstnání pro pár tisíc Indů, kteří tak neskončí jako žebráci na ulici... Podobné zaměstnání mají dabavahlové - ti zase za poplatek 200 rupií měsíčně dopravují do zaměstnání v obědvácích obědy. Milující manželka připraví doma svému zaměstnanému muži oběd, který pak dabavahlové klidně přes půlku Bombaje ochotně dopraví až na mužovo pracoviště... vlakem, na kolem, na káře, na hlavě...

Večer končíme na pláži . Vznikající indická střední třída sem chodí odpočívat. Já jsem v rozpacích - koupil jsem si banán, snědl jsem ho, chci vyhodit šlupku do odpadkového koše, ale koš nemůžu nikde objevit...Červená hranatá krabice s malým otvorem jakok koš vypadá, ale mladý indický pár mi taktně naznačuje, že to není odpadkový koš ale poštovní schránka...Když vidí, že nevím kam vyhodit šlupku od banánu, s úsměvem ji ode mě vezme a zahodí ji jen tak na zem.

Na pláži lze kromě oříšků, kukuřice, čaje koupit celkem cokoliv. Ale my ochutnáváme hlavně bhanipuri. Pálí to jako čert - není nad to si spálit zobák pořádnou dávkou chili těsně před spaním :-)

Víc fotek najdete na rajčatové stránce.