Ač to vypadá slibně, vrba žádná... ani u vodopádů...
Sequoia - národní park s velkými dva tisíce let starými stromy. Sníh, stromy vysoké, že až hlava skoro upadne při zaklánění (ty malé černé tečky jsou lidi...).
Aáááá tohle vypadá nadějně :-) Louky, pasoucí se krávy, stromy, pomerančové sady. Slunná Kalifornie. Mno... ale kdo bude riskovat, že ho kráva nabere na rohy? Máme od Honeywellu sjednaní rizikové zdravotní pojištění na probodení krávou?
Tak poslední šance. Joshua Tree - národní park s kulatými skálami a stromy o kterých zpívají i U2.
Ale kdepak... tady najdete maximálně kaktusy...
Poučení na závěr - Vrbu v poušti nehledej. A v Kalifornii už vůbec ne.
V Americe ještě neskončila základní část, Kojoti byli před zápasem kolem postupového osmého místa do play off, takže museli vyhrát :-) A kdopak asi je hlavní oporou kojotů... ? Že by český Radim Vrbata, Martin Hanzal, Michal Rozsíval nebo Rostislav Klesla? :-)
Hokej je tu společenská událost.... Lístky až pod střechu stojí 30 dolarů, na hlavní tribunu až 200 dolarů. Odevšad je ale krásně vidět na led, nikde žádné sloupy. Všechny sedačky jsou na sezení, žádný kotel tu nenajdete.... Jak by taky... Na hokej tu chodí celé rodiny s dětmi - o řadu před námi seděli dva cca pětiletí kluci a za námi měla v náručí mamka asi ročního kojence. O přestávce reportér blahopřál důchodkyni, která na zápase slavila sté narozeniny... :-) Bez popcornu se v Americe na hokej nechodí.
9:00 - Výhledy jsou fantastické, počasí skvělé :-) Jak klesáme níž a níž, čím dál víc se otepluje.
10:15 -pořád klesáme. Kolena začínají bolet... Stromy, které byly nahoře na okraji kaňonu, střídá pouštní květena.
11:30 - Je neuvěřitelné že i takovéhle pustině a červené skalnaté hlíně něco roste a dokonce kvete... Pramen není na téhle cestě žádný, všechnu vodu si neseme na zádech.
12:30 - Konečně dole :-) Sklesali jsme 1350 metrů. Kolena bolí moc a moc..... 32 stupňů, sluníčko pálí. Voda je ale ledová, dá se v ní vydržet jen pár desítek sekund. Coloredo je takový průtokový mrazák...
Setmělo se, je čas rozsvítit. Jedno hlavní světlo a jeden vypínač? Zapomeňte :-) Lampičkový systém, každá lampička má samostatný vypínač. Abych rozsvítil všechna světla ve svém pokoji, tak musím zmáčknout celkem sedm vypínačů ... :-)
Chcete se koukat na hodinový film v televizi? Vyčleňte si na to aspoň 3 hodiny. Proč? Po prvních dvou minutách filmu je reklama. Další za deset minut. A další za dalších deset minut. Poslední reklama je těsně před poslední minutou filmu. To potom ta hodina naroste :-)
Americe třikrát zdar :-)
...aby se ale vzápětí začala proplétat mezi horským masivem.
První zastávka - Gold Field Ghost Town. Tedy město duchů. Někdy v roce 1910 se Phoenixem roznesla zvěst, že hory na východě jsou zlatonosné. Během chvilky byla země rozkopaná do podledního kamene. Zlato se nenašlo a zlatokopové jsou dávno pryč. Ale pozůstatky po nich zůstali až dodnes... Úplný ráj starého haraburní, které čeká až ho někdo zrekonstruuje (Jardo - příležitost :-) ) .
V místním salonu teď nalévají maximálně turistům....
... a ve zlatokopeckých domcích se teď prodávají suvenýry. Ale pozor - většina obchodků byla zavřená. Na dveřích byla jadnoduchá vysvětlivka: "Closed because of summer. Open aggain on Autumn." :-)
Ne všichni žízniví ale k jezeru stačí dojít... Poušť je krutá...
U Canyon Lake končí silnice. Tedy ne úplně -končí tam asfaltová silnice. Dál vede jen prašná písková cesta. Silnici 88 tu říkají Apache Tral. Takže pěkně pomalu, 10 mil za hodinu a pozor na zatáčky :-)
Apache Trail se proplétá mezi kopcemi (ta malá šedá čárka uprostřed je silnice)...
... mezi kaňony...
... a jezery. Jeden by až čekal, kdy kde vyjede nějaký indián na koni :-)
Po 35 kilometrech Apache Trail končí. Zpátky do civilizace. Zase asfalt. A taky Rooseveltova přehrada. Postavená byla už v roce 1910 aby ochránila Phjoenix před jarními povodněmi z tajícího sněhu v Superstition Mountains. Jo jo, v zimě je v poušti sníh :-)
V roce 1989 byla původní kamenná hráz zvýšena o 77 metrů - nestačila totiž zadržovat všechnu jarní vodu. Původní kámen byl přitom zalitý betonem a postaven byl i nový most - od té doby dominanta Roosevelt Lake.
Zpátky v Phoenixu. Doufám, že už si nemyslíte, že pouště je placka :-) Nebo ještě jo? A co třeba kopec Camel Back přímo uprosgtřed Phoenixu?
Překonat převýšení 400 metrů v parném létu není žádná sranda, ale výhled z vrchu za to stojí :-) Kam až oko dohlédne, všude Phoenix. 4,3 milionu obyvatel, jedna z nejrychleji se rozvíjejících oblastí v Americe.
Nicméně všechny domy jsou maximálně dvoupatrové. Však místga je všude dost, tak proč stavět zbytečně do výšky :-) Jen v dálce na obzoru se rýsuje pár mrakodrapů v samotném downtownu (čti centru :-) ). Sluince zapadá, den končí... tak ahooooj Phoenixe :-)
