Už letím

Scéna jako vystřižená z amerického filmu. Letiště plné lidí, každý líně postává a čeká na svůj let. Až na filmového hrdinu, který na letiště dorazil na poslední chvíli, rozráží davy lidí a řítí se ke svému letadlu aby ho na poslední chvíli stihl…Stejně jsem dopadl já. Letiště Narita je 80 km od Tokya a trochu jsem podcenil rychlost vlaku. Z vlaku vystupuju v 9:40, odbavení mého letu na přepážce je do 9:55… Letím letištěm :-) Letištní rozhlas hlásí poslední výzvu pro cestující do Vídně, to jsem já, to je můj let…Honem honem!! Když konečně najdu přepážku, sympatická Japonka už má před sebou cedulku Přepážka uzavřena. Uf… Když ukážu letenku, naštěstí ochotně přepážku zase otevře, na můj kufr lepí cedulku „Spěchá“. Že mám kufr o kilo těžší než je limit, přejde bez mrknutí oka :-) Hurá, jsem odbavený, dnes odletím domů :-) Při procházení kontrolou pod rentgenem mi zapípá batoh, něco je špatně… Pracovník letiště ho prohledává. Aha, zapomněl jsem vyhodit lahev s vodou a podle nových pravidel se na palubu letadla nesmí nosit žádné tekutiny…Při čekání ve frontě na pasovou kontrolu chodí kolem letušky a shání poslední pasažéry na let do Paříže. Koukám, že nejen já mám zpoždění :-) Letušku s cedulkou Vídeň potkávám až těsně u letadla, stihl jsem to :-) Sajonara Nippon :-) Zvláštní pohled z okna letadla. Po přelidněném Japonsku vidím z desetikilometrové výšky nekonečné pláně Sibiře. Nikde nic, žádné město, žádná civilizace. Jen zasněžené vrcholy Sibiřských hor…


Při přestupu ve Vídni mě do nosu praští studený vzduch. Není zima, jen vlhkost je nízká a lépe se dýchá. Malým vrtulákem konečně přistávám v Praze :-) Stojím na české půdě a dýchám český vzduch :-) Kufr si vyzvedávám hodně otlučený, to asi ta cedulka „Spěchá“…
Mobilní telefon se zkouší poprvé po třech měsících připojit do sítě. V Japosnku nefungoval. mají tam jiný typ mobilní sítě. Připojení mu moc nejde, divně zvoní a bůhvíproč změnil datum o den napřed… Ale nakonec to zvládá :-) Děkuju všem za uvítání, nedovedete si představit jak velkou radost jste mi udělali :-) A taky jste otestovali můj mobil :-)
V autobuse do Brna už se mi klíží oči, jsem na cestě už skoro 24 hodin…



Kvůli Japonsku jsem začal studovat druhou vysokou školu, učím se teď o inflaci a neviditelné ruce trhu :-) Tři zameškané týdny doháním jak jen to jde, první týden v Čechách utekl strašně rychle. V pátek odpoledne konečně jedu domů… Česká Rybná :-) Přivítala mě se vší parádou. První sníh a červánky na nebi, parádní podívaná :-)

Poslení naposled

V pátek jsem byl naposledy v práci. Odevzdal jsem poslední zprávu o měření. V pátek večer jsem byl naposledy se spolupracovníky v hospodě. (Mimochodem – vařená chobotničí ústa jsou lepší než syrová sépie).

V sobotu poslední pohled z okna ubytovny na Somu a okolní hory. Fotky z tohohle malinkého japonského městečka, posbírané za celé tři měsíce, najdete na rajčatové strance. Poslední cesta šinkanzenem ze Sendaje do Tokya. Hned na nádraží v Tokyu jsem si všiml, kolik je kolem mě cizinců… Jo jo, velkoměsto :-)


Poslední výlet po Japonsku, malé město Kamakura na pobřeží Pacifického oceánu. Poslední návštěva budhistického chrámu, s jedenáctimetrovou sochochou sedícího Budhy se může srovnávat už jenom socha budhy v Naře. Vzpomínáte ?


Poslední nádech slaného oceánského vzduchu, poslední procházka po písčité japonské pláži.


Yokohama byla v roce 1850 úplně obyčejný přístav. Pak ale císař Meiji rozhodl, že povolí cizincům vstup do od okolního světa do té doby úplně odříznutého Japonska a že vstupním přístavem bude právě Yokohama.

A cizinci se začali do Japonska hrnout jako o život. Změnilo to nejen Japonsko, ale i Yokohamu. Přístav připomíná kromě oceánu už jen stará zaparkovaná loď a místo námořníků se mezi místními mrakodrapy potulují turisti.

Národní muzeum v Tokyu je jedno z mála místa v Japonsku, kde uznávají studentům slevu na ISIC kartu. Že mě i po třech měsících má Japonsko pořád čím překvapit jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem zjistil, že japonské obrazy nemají rám… Japonský obraz je prostě jen pruh látky, stočený jako roleta.

Poslední noční pohled na barevně nasvícené mrakodrapy. Aneb všechny šeredné krabicoidní stavby se večer stávají hezčími :-)

Poslední velká tori brána do šintoistické svatyně. Poslední japonské pivo…

V pátek přišel do hospody v Somě i nejvyšší manažer inženýrského oddělení v Somě. Prý byl s mou prací velice spokojen, předčil jsem prý jeho očekávání. Skoro s otevřenou pusou jsem poslouchal jeho nabídku na další, tentokrát dvouletou pracovní stáž v Alpsu. Že by všechno to naposled nakonec nebylo naposled? Bavilo by vás číst postřehy z Japonska další dva roky? :-)

Cestu znám…

…a neměním směr, dojdu k řece plný ryb až tam na sever :-). Taky znáte tuhle písničku od Kabátu? Já jsem se přesně podle ní řídil, takže hurá na sever :-) . Prodloužený víkend k tomu přímo vybízel, sobota, neděle a v pondělí státní svátek - Den sportu. Jo jo, zvláštní svátky mají v Japonsku :-)


Zatímco centrum Tokya se může pochlubit hustotou zalidnění 13 000 lidmi na km² (!!!) , na severu Japonska bydlí jen 73 obyvatel na km². Většinu severu pokrývají hory, lidé se živí zemědělstvím. Ani šinkanzenem až na sever nedojedete, koleje se teprve se staví :-) Nejsevernějším ostrovem Japonska je Hokaido, ale na objevování jeho krás tři dny nestačí.Ale největším městem severního Honšů je Aomori a odtud už je to na Hokaido co by kamenem dohodil. Takže - vítejte v Aomori :-)

Už zdálky je vidět trojúhelníková budova ASPAM na břehu oceánu. Čtrnácti patrová budova je vlastně obří informační centrum zkřížené s muzeem. V několika výstavních sálech je představen sever Japonska zleva doprava a ze shora dolů, místní hudebník vytrvale drnká na cosi jako kytaru (video na jůtůbové stránce), mají tady panoramatické kino (sedíte uprostřed a promítací plátno je všude dokola kolem vás) a z vyhlídky v posledním patře za dobrého počasí dohlédnete až na Hokaido. Protože však počasí bylo až moc dobré a sluníčko svítilo jako o život, tak Hokaido vidět nebylo. Ale i výhled na okolní poloostrovy, oceán na jedné straně a hory na druhé stál za to. V Aomori je v srpnu jeden z největších festivalů, promenáda po ulicích města se sedmimetrovými papírovými samuraji.

Až do roku 1988 byla jedinou možností jak se dostat na Hokaido loď. Z Aomori jezdil na nejsevernější ostrov parník Hakoda-maru. Protože se na Hokaidu vypěstuje nejvíc rýže a tu je nutné nějak dopravit na jih Japonska, vymysleli Japonci svérázný způsob dopravy. Rýži naložili do vlaku a dopravili ji po klejích na pobřeží , pak s celým vlakem pak zajeli do parníku, přepluli oceán a na druhé straně oceánu zase vlak pokračoval po kolejích :-) Protože to však nebyla doprava spolehlivá, bouře a tajfuny často znemožňovali plavbu, rozhodli se Japonci provrtat pod mořským dnem mezi Honšů a Hokaidem tunel. Je dlouhý skoro 100 km a vede 150 metrů pod mořským dnem. Spolu s otevřením tunelu skončila i doprava parníkem Hakkoda-maru, dnes je z něho plovoucí muzeum. Paní průvodkyni, když zjistila, že jsem z České republiky, se rozzářili oči a vyhrkla: „Čeko, Vjéra Časlávska“. Naše gymnastka, která na Olympijských hrách v Tokyu v roce 1964 získala tři zlaté medaile, je mezi japonskými padesátnicemi velmi populární :-) Vůbec o Čechách toho Japonci hodně vědí, není to jako vloni v Americe, kdy Američani Českou republiku hledali v mapě mezi Ruskem a Mongolskem :-)

Pohoří Hakkoda san leží hodinu cesty autobusem od Aomori. Prostě kdysi dávno vybuchlo pár sopek a dnes je z toho pohoří. Navíc v polovině října začíná sezona barevného listí na stromech, japonský podzim je nejhezčí roční období a kvůli pohledům na kombinaci zelené, červené a žluté vyráží do hor půlka Japonska.


Většina však vyjede na hřeben lanovkou. Důchodkyně Minakuchi a její manžel ale lanovkou nejeli. Minakuchi se ke mně hlásila hned na začátku tůry na nejvyšší vrchol Odake, byla ráda, že si může s někým popovídat anglicky. A tak jsem se dozvěděl, proč mají Japonci čas na lezení po horách až v důchodu, kde v Japonsku rostou nejlepší jablka a jaké to je v Himalájích. Ani mi nedošlo, že Minakuchi šlapala do kopce skoro stejně rychle jako já, skoro jsme nemusel zpomalovat. V šedesáti sedmi letech úctyhodné… :-)


Výhledy z vrcholu Odake 1584 m byli úchvatné. Okolní hory, vyhaslé sopky, v dáli Aomori, oceán a úplně na severu, takový malý flíček…že by Hokaido? :-)


Cesta dál po hřebenu nabízela spoustu výhledů do okolí, no řeknu vám, že on ten pohled na dožluta a červena zbarvené listí fakt stojí za to :-)


Čím blíž jsem se přibližoval ke stanici lanovky, víc turistů jsem potkával. No i když: dá se slečna v lodičkách a paní se slušivém kostýmku ještě považovat za turistu? :-) Jo jo, moderní turistika. Lanovkou hezky bez námahy na nahoru, kousíček pěšky na vyhlídku a pak zas lanovkou dolů :-) Já ale lanovkou dolů nejel, kemp na druhé straně Hakkoda san už mě netrpělivě vyčkával. Že bylo i cestou dolů na co se dívat, je snad jasné, ne? Víc fotek na rajčatové stránce :-)

Protože v kempu v Sukayu zase nějak zapomněli vybudovat koupelnu a pod kohoutek se studenou vodou se nevejdu, tak hurá do onsenu :-) Připomínám- onsen jsou veřejné hromadné lázně většinou s horkou termální vodou. Sukayu onsen byl hoodně hromadný, vejde se do něj najednou až 1000 lidí, muži a ženy se koupou společně v dřevěných cedrových vanách na Adama a Evu, voda je žluto-bílá, může se pít (zajímavá sladko-kyselo-pálivá chuť) smrdí po síře a horká je až moc. Že by ty sopky kolem zas nebyly až tak vyhaslé? :-) Přiznávám, že následující fotka je stažená z internetu, já jsem se fotit neodvážil :-)

Celou noc lilo jako z konve. Nečekaná a velká změna počasí. Stan ale nápor deště a větru vydržel a já si vzpomněl na příběh o 200 japonských vojácích, kteří v zimě v roce 1902 při náhlé změně počasí na Hakkoda san umrzli… Deštivé počasí vydželo celý další den, zmoklý jako slepice jsem byl než jsem stačil dojít na zastávku autobusu.


Po dvou hodinách cesty autobusem přesedám na břehu třetího největšího Japonského jezera na loď. Během hodinové plavby přes jezero se mimochodem dozvídám, že jezero je vlastně zatopený sopečný kráter :-) No kdo by to byl čekal :-) Na druhém břehu jezera přesedám znova na autobus a ještě hodinu to trvá, než konečně vystoupím u vlakové zastávky.

Ani to ale není žádná výhra, cesta motoráčkem do nejbližší šinkanzenové stanice trvá skoro tři hodiny. Na rozdíl od českých červených motoráčků je ale ten japonský hodně pohodlný a tak cesta ubíhá celkem rychle. Zvlášť když ve sluchátkách zpívá Glen Hansard a hrají The Frames :-)

Výhledy na málo obydlenou krajinu neuvěřitelné, malé domečky uprostřed velkých polí, dokola vysoké kopce. Začala sklizeň rýže a na polích podél trati jsou občas vidět svázané snopečky. Rýže se totiž nejdříve poseká srpem, pak se sváže do snopů a nechá se na poli sušit. Po usušení se zrníčka rýže vymlátí jako u obilí.

Cestu ze severu Japonska jsem si užil dokonale. Ještě o něco víc si ji však užil můj vypůjčený stan, když se rozhodl nevystoupit ze šinkanzenu spolu se mnou v Sendai, ale pokračovat dál až do Tokya :-) A mě čekalo japonské jazykové cvičení v kanceláři přednosty stanice na nádraží v Sendai. Nicméně bylo úspěšné, protože poštovní balík z Tokya se stanem došel ve středu :-)

S Japonci o Japoncích

Začal podzim, nejoblíbenější japonské roční období. Obloha se po několika týdnech konečně rozjasnila a ukázalo se sluníčko, teploty kolem 20°C. Rozkvetla spousta květů, v zahradách, příkopech a podél vodních kanálů. Když jsem se divil, jak je možné, že v Japonsku kvete tolik květin na podzim, tak se zase Japonci divili, jak je možné, že v Evropě nekvetou kytky na podzim :-)

V tomhle období Japonci hromadně pořádají různé venkovní grilovací párty. Jak by taky ne – krásně modrá obloha, sluníčko příjemně hřeje… :-) Takže hurá na párty, japonsko-česko-korejsko-irsko-kanadsko-americkou. Protože celý týden bylo hezky, původní plán byl uspořádat grilovačku přímo na pláži u oceánu, ale jako naschvál se na víkend obloha zase zatáhla a rozpršelo se (zákon schválnosti-během pracovního týdne je venku krásně a o víkendu hnusně….) a tak se nakonec grilovalo pod mostem přes záliv. Postupně jsme společně připravili grilovanou sepii, sladké brambory, lososa, hovězí a vepřové maso, soba nudle, miso polévku. Úspěch měl i předem připravený guláš a upečený perník, který jsme ostatním nabídli k ochutnání ( šéfkuchař Žajda, kuchtík Lacmánek :-) ). Vařilo se, mluvilo se o všem možném. Hlavně o japonských zvycích, o tom jací Japonci jsou, o tom proč Japonci jedí tolik rýže, o rozdílech mezi Evropou a Asií… Zajímavé povídání s Japonci o Japoncích :-)

Japonci si na pozdrav nepodávají ruce. Považují to za nehygienické. Místo podání rukou provází pozdrav mírná úklona jako vyjádření úcty. Někdy při setkání Japonce s cizincem vznikají komické situace - cizinec podává Japoncovi ruku, ale Japonec se ukloní…oba dva si uvědomí svoji chybu, takže v druhém kole se cizinec začne honem uklánět, zatímco Japonec podává ruku… :-)

V Japonsku se roky počítají od nástupu posledního císaře, takže v japonském kalendáři nehledejte rok 2007 ale rok 19 :-)

Jak neuvěřitelně moc jsou Japonci pracovití, to už víte. Potvrdilo se mi to minulý týden, kdy jsem v práci měřil v bezodrazové komoře. Při vracení klíčů na vrátnici jsem si všiml, kdy odevzdávali klíče japonští kolegové.Časy jako 22:30, 23:50 nebyly vyjímkou. Rekord asi drží Schirasaka-san. Klíče od beozdrazové komory vrátil ve 2:30 v noci…

Od přehnané pracovitosti se odvíjí spousta dalších věcí. Dětem končí každý den škola až v 17 hodin, děti se každý den odpoledne povinně účastní nějakého školního klubu (hudebního, sportovního, divadelního,…). Soma má asi 40 000 obyvatel, přesto ve městě není ani jedno kino, divadlo, diskotéka nebo hudební klub. Na kulturu Japonci nemají čas…Jedinou oblíbenou zábavou je karaoke a pachinko (herní automaty).
Japonci všeobecně nemají moc příležitostí pro seznamování se s druhým pohlavím. Navíc platí nutnost zachovat si tvář za jakékoliv situace. Všechny city se důkladně schovávají za neproniknutelnou masku. Není běžné vzít partnera kolem ramen, za ruku, políbit ho nebo pohladit a říkat mu „vášnivá“ slova a vyznání. Silně emotivní slova a nadávky japonština sice má, ale není vhodné je používat. Muži se velice často musí nejdříve opít, aby mohli pozvat slečnu na rande. Manželé si velmi často mezi sebou vykají. Nicméně je nutné říct, že vlivem americké kultury můžete už dnes i v Japonsku vidět dvojici, která se na ulici drží za ruce, stále to ale není úplně běžné. Teenageři jsou americkou kulturou hodně ovlivněni, nejnovější móda je poslouchat hiphop a obarvovat si vlasy. Všichni Japonci mají od přírody černé vlasy jako uhel a tak teenager se zrzavým přelivem je naprosto in. Hlavně ale platí, čím větší město, tím víc západní styl. V Tokyu, Osace nebo Sendai najdete všechny vymoženosti západní civilizace.

Kapitolou samo pro sebe by bylo postavení ženy ve společnosti. Přidávám pár vět z knížky Japonsko očima ženy od Růženy Fikejzové : „Japonská žena nikdy nesmí být hrubá, ironická nebo arogantní. Proste se musí na muže dívat jako na svého boha. Musí být stále pozorná k potřebám svého manžela, uklízet jeho šaty, vychovávat jeho děti. Nejhorší nedostatky ženy jsou neposlušnost, nespokojenost, pomlouvačnost, žárlivost a hloupost. Osm žen z deseti je od přírody tak hloupých, že si nemají věřit, a proto mají slepě poslouchat manžela.“ V Japonsku asi mají málo feministek :-) Ženy většinou po narození prvního dítěte zůstávají doma a starají se o domácnost, pokud je plat manžela dostatečně vysoký. Japonská mateřská dovolená není pevně stanovená, záleží na firmě, kde žena dřív pracovala. Nejdelší mateřskou mají učitelky, neuvěřitelné dva roky, normální mateřská u soukromých firem je totiž jen 9 týdnů…Pak novorozenec hurá do jeslí a matka hybaj zpět do práce.

Společnost v Japonsku je dodnes přísně hierarchizovaná. Já-můj šéf-šéf mého šéfa, šéf šéfa mého šéfa :-) V japonské firmě není představitelné, že by mladší člověk byl nadřízeným starších zaměstnanců. Vysokoškolák (více než 90 % Japonců absolvuje vysokou školu) jde ve firmě nejdřív do výroby k výrobnímu pásu…Japonci nemají problém ztotožnit se skupinou. Dá se to nazvat jako „stádní“ chování, Japonci nejsou vychovávaní k tomu, aby měli na věc svůj vlastní názor. „Cožpak nemáš svůj vlastní rozum?“ je výrok, který bychom od japonského rodiče asi těžko slyšeli.

Nezaměstnanost v Japonsku je asi 3 %. Vzhledem k tomu, že Japonců je skoro 130 milionů je to úctyhodné číslo. Na druhou stranu asi nikde jinde na světe neuvidíme mladé dívky ve vchodech do obchodních domů, jejichž jediným úkolem je klanět se zdvořile příchozím. Nikde jinde neuvidíme rovnače kol do stojanů, otírače držadel u eskalátorů nebo navigátora na parkovišti, který ukazuje kde je volné místo a kde je možné zaparkovat.

Japonsko rovná se elektronika. Taky jste si to mysleli? Nebojte není to tak strašné. Japonci se sice dívají na televizi v mobilu, důchodci ve vlaku se sluchátky v uších poslouchají MP3, každé auto má GPS navigaci a televizi, automaty na kafe, čaj, zmrzlinu, nudle, pivo nebo cigarety jsou na každém kroku, ale pořád to ještě může být horší :-)

O tom, jak moc mají v Japonsku všechno organizované už víte. Jen namátkou – naprosto přesné vlaky, gongy na začátku a konci pracovní doby, pečlivě vyznačené koridory pro nástup a výstup, uniformy i pro popeláře a taky pečlivě zastřižené stromy :-)

Ještě vás to baví číst? No máte výdrž :-) Slibuji, že s vážnými tématy už končím. O víkendu se chystám na sever Japonska do národního parku Hakkoda takže příště to bude zase v cestovatelském duchu :-)