Dneska jdeme na Triglav :-)

Luboš, neděle, 20 hod: „Mám auto a 4 dny volna. Sežeň spolucestující a jedeme někam!“

Já, pondělí, 10 hod: „Spolucestující sehnaní, dovolená zařízena, jedeme :-) Kam?“

Martina, pondělí 18 hod: „Co takhle vylézt na Triglav?“

Já, Lucka, Luboš, Kája, Martina, středa 22 hod: „Odjíždíme do Slovinska - Julské Alpy už na nás čekají, hurá :-) “

Luboš, čtvrtek, 5:00 „Vstávejte, už jsme ve Slovinsku, jezero Bled před námi“

Já, čtvrtek, 5:01 : „Kterého blázna napadlo postavit kostel na malém ostrově uprostřed jezera???“

Lucka, čtvrtek, 7:15 „Prší, nebo chumelí?“

Já, čtvrtek, 7:16 „Zatím prší, chumelit bude až za chvíli :-) Ale k vodopádu při Savici už je to jen kousek.“

Já, čtvrtek 8:00 „Nepočkáme až otevřou Informační centrum a nezeptáme se na počasí? Nevypadá to, že by se vyjasňovalo…“

Martina, čtvrtek 8:01 „Informační centrum otvírají až v deset, tak dlouho přeci čekat nebudeme. A cíl je přece jasný, dneska jdeme na Triglav :-) “

Luboš, čtvrtek 10:30 „Hele, tady je ještě trochu zbytek loňského sněhu !!“

Luboš, čtvrtek 10:40 „Hele, tady je ještě loňský sníh všude kolem nás !!“

Lucka, čtvrtek 10:45 „ Právě jsme do lonského sněhu zapadla po pás…“

Kája, čtvrtek 11:10 „Viděl jste někdo značku?“

Martina, čtvrtek 12:15 „Vyndejte mapu, ta značka tady někde musí být, a navíc začíná pršet“

Já, čtvrtek 14:35 „ Na Triglav to dneska asi nevypadá, velím ústup zpět do údolí. Sněhem se brodit nemůžeme, značka je kdesi v tahu, začíná foukat. Jdeme zpátky, ze sedmi Triglavských jezer pro tentokrát uvidíme jen jedno, zbytek si necháme na příště.“

Kája, pátek 8:30 „Vstávejte, venku je moc krásně, dneska jdeme na Triglav !!“

Luboš, pátek, 10:45 „Za tímhle kostelem začíná ta červená značka na vyhlídku na Bohinské jezero?“

Lucka, pátek, 10:46 „Ve Slovinsku jsou všechny turistické značky červené…“

Martina, Kája, pátek 14:00 „Kolik stupnů má to Bohinské jezero? Nevykoupáme se ?“

Já, pátek 17:00, „Týjo, to jsou blázni, oni do té ledové vody fakt vlezli“

Já, Lucka, Luboš, Kája, Martina, sobota 9:10 hod: „ A kam dneska? Dneska jdeme na Triglav ? Kudy? :-) “

Martina, sobota 11:18 hod: „Triglav na obzoru :-)“

Luboš, sobota 11:19 hod: „Paráda, vypadá to, že nahoře nejsou tři metry sněhu ale jen dva a půl :-)“

Kája, sobota 15:11 hod: „Kdy už skončí ty nekonečné serpentiny? Začíná se mi dělat špatně…“

Já, sobota 15:12 hod: „Neboj, už tam budem, pramen řeky Sávy je za támhletou zatáčkou.“

Já, neděle, 11:20 hod „Tady bych chtěl bydlet :-) Lublaň je hlavní město venkovského typu, hodně zeleně všude a hory hned za městem :-)“

PS: Fotky jsou od Lucky, Lubošovi fotky najdete na http://www.lubos.lnenicka.com/slovenia2008/index.html

PS 2 : Všechny zápisy pochází z imaginárního deníku výpravy, místa, osoby a čas se můžou mírně lišit od skutečnosti :-) A taky skutečnost se může mírně lišit od skutečnosti :-)

Beskyde Beskyde, kdo po tobě ide

No? Kdo asi? :-)
Já? Neeeeee, ani náhodou.....
Po polské straně Beskyda jsem nešel já. Kdepak...

A vůbec nic jsme tam neviděl. Žádné luxusně zařízené chaloupky jsem tam neviděl...

... počasí bylo výborné a viditelnost skvělá ...
... ani žádné zvíře jsem za celou cestu nepotkal....


... a už vůbec jsme nebyl v lanovém centru...

A v tomhle článku není ani jedna lež :-)

Silvestr Čihák

Znám křišťálovou chaloupku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.

Kapradí i vřes byly sice tentokrát zachumelené, ale i přesto se Silvestr na Čiháku nadmíru vydařil :-) Agentura ČTK o jeho průběhu vydala následující heslovitou zprávu:

• mrzlo až praštělo
• sněhu dost, ale mohlo být víc
• na místním zamrzlém jezírku proběhlo několik hokejových turnajů, ačkoliv brusle neměl nikdo a hokejku jen Jitka.
• Kuba se osvědčil jako lyžařský instruktor a Lacmánek jako lyžařský figurant. Obojího využila Kača, která byla posléze schopná poprvé sama sjet sjezdovku v Petrovicích.
• Platnost Schengenské dohohody o volném přechodu státních hranic byla ověřena při výletě na krmelec do Polska. Celníci u hraničního přechodu Za bukem opravdu nebyli a pas nikdo vidět nechtěl.
• Nešťastným omylem došlo k zavření pánské části osazenstva do sklepa. Po vypití téměř všeho alkoholu, který se ve sklepě archivoval, zachránnila všechny ve sklepě zavřené před zmrznutím a upitím se k smrti Lucka. Děkujeme :-)
  
• Vítězem soutěže o nejlepšího přiopilého tanečníka se stal David. Odborná komise nebyla schopná jeho taneční výkon zařadit do žádného stylu.
• Novoroční párty v horské chatě Hajda navštívil i Jan Čenský a František Černý z Čechomoru. Měl přijet i Bono Vox z U2, ale prý jeho auto nevyjelo kopec z Kláštěrce do Petrovic. Tak aspoň na dálku všem zazpíval písničku Beautifull Day.
  
• Náhodní turisté na Nový rok vyfotografovali jakéhosi pána, který zřejmě nešťasnou náhodou spadl nahatý do skoro zamrzlé vody Divoké Orlice. Jak se později ukázalo, podivín byl David a pád byl plánovaný v rámci novoročního otužování.
• Nejlepší možnost lyžování byla druhého ledna v Říčkách. Na sjezdovkách nebyl nikdo, čekací fronty žádné a sjezdovky skvěle upravené.
  

Na kolik jsou agenturou vydané zprávy důvěryhodné necháváme na posouzení čtenářům :-)

Cestu znám…

…a neměním směr, dojdu k řece plný ryb až tam na sever :-). Taky znáte tuhle písničku od Kabátu? Já jsem se přesně podle ní řídil, takže hurá na sever :-) . Prodloužený víkend k tomu přímo vybízel, sobota, neděle a v pondělí státní svátek - Den sportu. Jo jo, zvláštní svátky mají v Japonsku :-)


Zatímco centrum Tokya se může pochlubit hustotou zalidnění 13 000 lidmi na km² (!!!) , na severu Japonska bydlí jen 73 obyvatel na km². Většinu severu pokrývají hory, lidé se živí zemědělstvím. Ani šinkanzenem až na sever nedojedete, koleje se teprve se staví :-) Nejsevernějším ostrovem Japonska je Hokaido, ale na objevování jeho krás tři dny nestačí.Ale největším městem severního Honšů je Aomori a odtud už je to na Hokaido co by kamenem dohodil. Takže - vítejte v Aomori :-)

Už zdálky je vidět trojúhelníková budova ASPAM na břehu oceánu. Čtrnácti patrová budova je vlastně obří informační centrum zkřížené s muzeem. V několika výstavních sálech je představen sever Japonska zleva doprava a ze shora dolů, místní hudebník vytrvale drnká na cosi jako kytaru (video na jůtůbové stránce), mají tady panoramatické kino (sedíte uprostřed a promítací plátno je všude dokola kolem vás) a z vyhlídky v posledním patře za dobrého počasí dohlédnete až na Hokaido. Protože však počasí bylo až moc dobré a sluníčko svítilo jako o život, tak Hokaido vidět nebylo. Ale i výhled na okolní poloostrovy, oceán na jedné straně a hory na druhé stál za to. V Aomori je v srpnu jeden z největších festivalů, promenáda po ulicích města se sedmimetrovými papírovými samuraji.

Až do roku 1988 byla jedinou možností jak se dostat na Hokaido loď. Z Aomori jezdil na nejsevernější ostrov parník Hakoda-maru. Protože se na Hokaidu vypěstuje nejvíc rýže a tu je nutné nějak dopravit na jih Japonska, vymysleli Japonci svérázný způsob dopravy. Rýži naložili do vlaku a dopravili ji po klejích na pobřeží , pak s celým vlakem pak zajeli do parníku, přepluli oceán a na druhé straně oceánu zase vlak pokračoval po kolejích :-) Protože to však nebyla doprava spolehlivá, bouře a tajfuny často znemožňovali plavbu, rozhodli se Japonci provrtat pod mořským dnem mezi Honšů a Hokaidem tunel. Je dlouhý skoro 100 km a vede 150 metrů pod mořským dnem. Spolu s otevřením tunelu skončila i doprava parníkem Hakkoda-maru, dnes je z něho plovoucí muzeum. Paní průvodkyni, když zjistila, že jsem z České republiky, se rozzářili oči a vyhrkla: „Čeko, Vjéra Časlávska“. Naše gymnastka, která na Olympijských hrách v Tokyu v roce 1964 získala tři zlaté medaile, je mezi japonskými padesátnicemi velmi populární :-) Vůbec o Čechách toho Japonci hodně vědí, není to jako vloni v Americe, kdy Američani Českou republiku hledali v mapě mezi Ruskem a Mongolskem :-)

Pohoří Hakkoda san leží hodinu cesty autobusem od Aomori. Prostě kdysi dávno vybuchlo pár sopek a dnes je z toho pohoří. Navíc v polovině října začíná sezona barevného listí na stromech, japonský podzim je nejhezčí roční období a kvůli pohledům na kombinaci zelené, červené a žluté vyráží do hor půlka Japonska.


Většina však vyjede na hřeben lanovkou. Důchodkyně Minakuchi a její manžel ale lanovkou nejeli. Minakuchi se ke mně hlásila hned na začátku tůry na nejvyšší vrchol Odake, byla ráda, že si může s někým popovídat anglicky. A tak jsem se dozvěděl, proč mají Japonci čas na lezení po horách až v důchodu, kde v Japonsku rostou nejlepší jablka a jaké to je v Himalájích. Ani mi nedošlo, že Minakuchi šlapala do kopce skoro stejně rychle jako já, skoro jsme nemusel zpomalovat. V šedesáti sedmi letech úctyhodné… :-)


Výhledy z vrcholu Odake 1584 m byli úchvatné. Okolní hory, vyhaslé sopky, v dáli Aomori, oceán a úplně na severu, takový malý flíček…že by Hokaido? :-)


Cesta dál po hřebenu nabízela spoustu výhledů do okolí, no řeknu vám, že on ten pohled na dožluta a červena zbarvené listí fakt stojí za to :-)


Čím blíž jsem se přibližoval ke stanici lanovky, víc turistů jsem potkával. No i když: dá se slečna v lodičkách a paní se slušivém kostýmku ještě považovat za turistu? :-) Jo jo, moderní turistika. Lanovkou hezky bez námahy na nahoru, kousíček pěšky na vyhlídku a pak zas lanovkou dolů :-) Já ale lanovkou dolů nejel, kemp na druhé straně Hakkoda san už mě netrpělivě vyčkával. Že bylo i cestou dolů na co se dívat, je snad jasné, ne? Víc fotek na rajčatové stránce :-)

Protože v kempu v Sukayu zase nějak zapomněli vybudovat koupelnu a pod kohoutek se studenou vodou se nevejdu, tak hurá do onsenu :-) Připomínám- onsen jsou veřejné hromadné lázně většinou s horkou termální vodou. Sukayu onsen byl hoodně hromadný, vejde se do něj najednou až 1000 lidí, muži a ženy se koupou společně v dřevěných cedrových vanách na Adama a Evu, voda je žluto-bílá, může se pít (zajímavá sladko-kyselo-pálivá chuť) smrdí po síře a horká je až moc. Že by ty sopky kolem zas nebyly až tak vyhaslé? :-) Přiznávám, že následující fotka je stažená z internetu, já jsem se fotit neodvážil :-)

Celou noc lilo jako z konve. Nečekaná a velká změna počasí. Stan ale nápor deště a větru vydržel a já si vzpomněl na příběh o 200 japonských vojácích, kteří v zimě v roce 1902 při náhlé změně počasí na Hakkoda san umrzli… Deštivé počasí vydželo celý další den, zmoklý jako slepice jsem byl než jsem stačil dojít na zastávku autobusu.


Po dvou hodinách cesty autobusem přesedám na břehu třetího největšího Japonského jezera na loď. Během hodinové plavby přes jezero se mimochodem dozvídám, že jezero je vlastně zatopený sopečný kráter :-) No kdo by to byl čekal :-) Na druhém břehu jezera přesedám znova na autobus a ještě hodinu to trvá, než konečně vystoupím u vlakové zastávky.

Ani to ale není žádná výhra, cesta motoráčkem do nejbližší šinkanzenové stanice trvá skoro tři hodiny. Na rozdíl od českých červených motoráčků je ale ten japonský hodně pohodlný a tak cesta ubíhá celkem rychle. Zvlášť když ve sluchátkách zpívá Glen Hansard a hrají The Frames :-)

Výhledy na málo obydlenou krajinu neuvěřitelné, malé domečky uprostřed velkých polí, dokola vysoké kopce. Začala sklizeň rýže a na polích podél trati jsou občas vidět svázané snopečky. Rýže se totiž nejdříve poseká srpem, pak se sváže do snopů a nechá se na poli sušit. Po usušení se zrníčka rýže vymlátí jako u obilí.

Cestu ze severu Japonska jsem si užil dokonale. Ještě o něco víc si ji však užil můj vypůjčený stan, když se rozhodl nevystoupit ze šinkanzenu spolu se mnou v Sendai, ale pokračovat dál až do Tokya :-) A mě čekalo japonské jazykové cvičení v kanceláři přednosty stanice na nádraží v Sendai. Nicméně bylo úspěšné, protože poštovní balík z Tokya se stanem došel ve středu :-)

Divočina jménem Nikko

Nikko je v Japonsku hodně profláknuté místo. Je to jediné místo, kde je možné vidět barevně zdobené chrámy a svatyně. Unesco, davy turistů... Proto jsem to vzal trochu z druhé strany. Vlak ze Somy do Nikko, pak přestup na autobus a cesta směrem do hor, do národního parku. Nikko leží v nadmořské výšce 513 metrů, linkový autobus za hodinu a půl ujede 20 kilometrů (jízdenka stojí v přepočtu asi 300 Kč…), serpentýnami překoná převýšení skoro 1000 metrů a já vystupuji na konečné zastávce. Dál už nic nejede. Yumoto, poslední výspa civilizace. Jezero, hory všude okolo, pár hotelů a kemp. Stavím stan a hurá do divočiny :-)


Trasa přes náhorní plošinu Senjo-ga-ra je celkem dobře značená, občas rozcestník dokonce i v angličtině. Cesta po dřevěných chodnících, výhledy na sopku Nantai i ostatní okolní dvoutisícovky, zvláštní vysokohorská flora. Ale co znamenají všechny ty červeně orámované cedulky podél cesty napsané v kanji? (rozuměj ve stylu rozsypaný čaj :-) ). Význam chápu až v momentě, kdy je cesta dál zahrazená závorou a vedle kanji nápisu je i fotka poničeného chodníku. Aha. Takže letní deště poškodily cestu a ta je teď neschůdná. Jenže co teď? Vracet se zpátky? Stejnou cestou? Původní plán byl dojít k vodopádu Ryuzu-no-taki a nazpátek dojet autobusem. A navíc se začíná stmívat…. Nedá se nic dělat, závora nezávora, přelézám a pokračuji dál po zakázané cestě…


A po hodině cesty bez sebemenších problému mě spolu se soumrakem vítá i vodopád Ryuzu-no-taki. Tak proč ta závora?


Druhý den, celodenní výšlap na Shirane san, 2578m. Celkové převýšení přes 2500 metrů, prostě pravý vysokohorský nářez :-) Stoupání je vražebné, obvzlášť když cestu ještě zpříjemňují popadané stromy a japonská variace na kosodřevinu.


Ale sláva, po dvou hodinách konečně na hřebenu a Shirane san na obzoru :-) Až na vrchol to ale trvá další dvě hodiny. Cestou potkávám docela dost Japonců, většinou důchodců. Docela se diví, že vidí cizince v těhle končinách, hádají odkud jsem. Fakt vypadám jako student z Nového Zélandu? :-)


Počasí přeje, mraky jsou vysoko a výhled je úchvatný. Vysoké travnaté kopce jako v Nízkkých Tatrách spolu se spoustou jezer jako ve Vysokých Tatrách. V dálce opět sopka Nantai, jezero Chuzenji-ko a kdesi za horama Nagano. Olympiáda, rok 1998 a zlatá medaile pro Čechy v hokeji, pamatujete? :-) Vrcholové třistašedesáti stupňové video na jůtůbové stránce.


Cesta dolů je stejně strmá jako ta nahoru, kolena trpí. Navíc čím blíž se blížím zpět do kempu v Yumotu, tím vyšší je japonská kosodřevina, až mě nakonec úplně přeroste, prostě zelený tunel :-)


Japonský kemp to je jen louka u dolní stanice lyžařského vleku a kohoutek se studenou vodou. Na záchod hezky do lesa no a umýt se-kde jinde než v onsenu :-) (pro ty kdo nečetli minulý článek - onsen je něco jako veřejná koupelna). Yumoto je termální oblast, po výbuchu blízké sopky Nantai tady vznikla spousta horkých sirných vřídel. Takže nejdřív se umýt od hlavy až k patě a pak hurá do nažloutlé, smrduté a kouřící hodně teplé vody. Pekelné koupání :-)


Poslední den v Nikko národním parku. Krátký výlet k jezerům Karikuma a Kirikuma. Ale pozor- tohle je finta na turisty, žádná dvě jezera, jen jedno dlouhé úzké s malým průlivem uprostřed. Tak proč dvě jména? Za dvojjezerem je ještě jedna atrakce-ohrazená louka, pasoucí se krávy a Japonci jako v ZOO. Tak děti, takhle vypadá kráva :-) Domácí zvířata se v Japonsku nevedou. Vůbec. Ani slepice, ani králíci, natož pak krávy, prasata nebo ovce. Farmy se zvířaty jsou pouze v horách a na Hokaidu, nejsevernějším a nejhornatějším Japonském ostrově. Autobus zpátky do Nikko ani tentokrát rychlostní rekord nepřekonal a tak na prohlídku chrámů zbyly jen dvě hodiny.


Už jsem viděl spoustu japonských chrámů, takže jsem od chrámů v Nikko moc neočekával. A možná proto se mi tak moc líbily. Krásné :-) Víc fotek na rajčatové stránce.


V lesoparku mezi spoustou stromů roztroušená hromada šintoistických svatyní a buddhistických chrámů v těsném sousedství. Jako kdyby mezi sebou navzájem soutěžili, který z nich je hezčí. Nádherně zdobené, malované, se spoustou soch, kamenných i ocelových lamp a vstupních bran. A málo návštěvníků těsně před zavíračkou, nikde žádné fronty :-) Tleskám, Nikko :-)

Osmnáct hodin a tma jako v ranci. V Japonsku se prostě stmívá brzo. Země vycházejícího slunce je i první zemí zapadajícího slunce. A s první rozsvícenou pouliční lampou mizí i veškerý ruch. Všechny obchody, přes den plné turistů, najednou zavírají, přeplněné ulice najednou osiří. Nikde nikdo. Zvláštní atmosféra…

A mimochodem. S přibývajícími kilometry od Nikko přibývá i deště. Před půlnocí vystupu z vlaku na nádraží v Somě a venku prší. Prý v Somě pršelo celý víkend… A ještě jedna poznámka. Asi jste postřehli, že jsem byl v Nikko tři dny. To proto, že kromě soboty a neděle bylo volno i v pondělí. Byl totiž státní svátek důchodců :-) Japonsko je ale hodně pracovitá země a něco jako státní svátek se tu moc nevede, takže příští týden jdeme do práce i v sobotu…Den volna navíc, to přeci nejde… :-)

Ze sauny do lednice

Změna je život. Občas nutná, nevyhnutelná, někdy prospěšná, jindy neškodná. A protože saunování a propocených triček už bylo dost, bylo rozhodnuto, že dál na jih do většího tepla na ostrov Kyushu se už nepojede. A protože jsem byl nadšen svým horolezeckým úspěchem na Misenu včera, co takhle sopka Fuji dnes? Vždyť má jen 3776 metrů :-) No jo, jenže lézt nahoru ve 35 stupních, to asi nebude jen tak… nějaký nápad? Hm ? Co takhle na Fuji vylézt přes noc? Teplota v noci je asi 25 stupňů, nahoře si užiju východ slunce a hurá zpátky :-) Joj to je nápad :-) Jestli si v tuhle chvíli myslíte, že už jsem se zbláznil úplně, tak pozor. Lezení na Fuji přes noc je v Japonsku úplně normální a patří k místním tradicím.


Ale popořádku. Den začal pozvolna v Hirošimě. Copak asi budou vystavovat v místním muzeu…hm… :-) … Atomovou bombu mají v muzeu rozebranou ze všech stran a úhlů, ze shora i zespodu, zvenku i uvnitř. Občas to nebyla veselá podívaná.


Modely Hirošimy před a po výbuchu, dobové fotografie, kámen s vypáleným obrysem člověka, který na něm před výbuchem seděl… Překvapivě často se v muzeu zmiňují o Čechách. Nejenom o Janu Letzelovi a A-domu, ale mají tam i dopis Václava Havla a fotku z demonstrace na podporu Hirošimy ze Staroměstského náměstí.


Šinkanzen Nozomi je nejrychlejší vlak, co v Japonsku mají. Zastavuje jen ve velkých městech a malé stanice přeskakuje. Polední Nozomi z Hirošimi byl úplně nacpaný a poprvé jsem si nesedl a stál v uličce. Šinkanzen Kodama zase zastavuje úplně všude, je pomalejší, ale zato si v něm sednete :-) No a o osobáku ani nemluvě, ten zastavuje snad na každém rohu. Kombinací všech třech jsem ujel 800 kilometrů za 5 hodin. Srovnejte s Českýma drahami :-)

Cesta vlakem byla ospalá, líná. Ale pak se strhla bouře… takže:

16:45 – vystupuju z vlaku v Gotembě.

16:50 – na informacích kombinací Japonštiny, angličtiny a rukamanohamaštiny zjišťuju, že poslední autobus na Fuji jede za deset minut… Tak rychle jsem snad ještě nebyl sbalený. Přebytečné věci ukládám v úschovně na nádraží, v místní prodejně skupuju všechny plněné bagety.

17:00 – sedím v autobuse směr Fuji, pátá stanice :-) Začínám si uvědomovat, že pokud se to podaří, fakt možná vylezu na nejvyšší kopec Japonska… Cesta nahoru je rozdělená na 10 stanic, autobus jede nejvýš na pátou. Převýšení mezi pátou a desátou stanicí je 1300 metrů, cesta má trvat asi 8 hodin.

18:00 – pátá stanice. Při výstupu z autobusu mě vítá jakási babička, podává mi čaj a děkuje, že jsem si pro výstup vybral tuhle trasu. Na Fuji se dá vylézt čtyřmi různými cestami, já jsem si vybral ne moc častou cestu Subashiri. Slibuju si od toho, že cesta nahoru bude klidná a nepřeplněná. Na ujasnění-na Fuji se dá vylézt jen v červenci a srpnu a tak se hlavní cestou někdy valí davy…

19:00 – kompletně se setmělo, kolem se valí husté mraky. Snad nebude pršet. Spolu se dvěma Japonci Hirošem a Takae vyrážím. Čelovka nutná. Cesta vede zpočátku „lesem“, láva je ušlapaná a neklouže.

20:15 – šestá stanice. Mraky jsou všude kolem nás. V dáli hřmí bouřka. Že by byl výstup neúspěšný?

21:30 – sedmá stanice. Vylezli jsme nad mraky, bouřka je pod námi a snad tam i zůstane. Nad námi hvězdy:-) Krásná podívaná :-) Začíná mírně foukat vítr, ochlazuje se. Poprvé vytahuju další vrstvu oblečení. Láva začíná být sypká, po každém kroku bota ujíždí o půl kroku zpátky, je to jak chůze do kopce v písku.

23:50 – osmá stanice. 3250 metrů. Fučí jako blázen, zima. Mají tu teploměr. S hrůzou zjišťuju, že je 8 stupňů… o třicet míň než v Hirošimě… Na tohle nejsem vybavený, původně jsem vyjel na teplý jih a ne na studenou Fuji. Teploučká polartecová mikina zůstala ve skříni v Somě… ó jak by se teď hodila…

0:10 – začal nový den. Takae uklouzává na lávě, naštěstí stihne zabrzdit a hned se zvedá. Není to nic vážného.

1:05 – devátá stanice. Vítr je tak silný, že v některých úsecích se skoro nedá udržet na cestě. Tohle jsem ještě nikdy nezažil. Přece se nenechám odfouknout z Fuji!!! Nahoru lezeme skoro po čtyřech. Odpočíváme za každou otáčkou, v každém závětří. Oblečené mám 4 trička, bundu, na nohách troje ponožky a jedny ponožky na rukách místo rukavic. Musím vypadat jako blázen…

1:30 – zakopávám o kus lávy a pád brzdím o jakési skalisko. Levá ruka od krve, ale je to jen obražené a odřené. Zima je obrovská. Mrzne? Vytahuju pláštěnku. Ne kvůli dešti, ale kvůli udržení tepla. Moc to nepomáhá. Klepu se jak ratlík. Zimou? Únavou? Vyčerpáním? Nebo vším dohromady?

2:00 – brána tori. Cože? Fakt už jsme nahoře? 3776 metrů, můj nový výškový rekord :-) Uf :-) Spíš než radost, že jsme to dokázali, mi padá na mysl otázka, co tu budeme dělat ještě 2 hodiny, než vyjde slunce… v takové zimě a takovém větru… kde jsem ty dvě hodiny přečkal, vám nepovím. Možná až v Čechách po pár sklenkách rumu… :-)

4:00 – otvírá se jakási horská chata. Polévka, ohřátá limonáda. Vše jde na dračku. Vrchol se začíná zaplňovat a další lidi neustále přicházejí. Ačkoliv na páté stanici prodávali kyslíkové bomby, nahoře je nepoužívá skoro nikdo. Zato se všichni klepou zimou. Proč neprodávali nějaká přenosná kamna? :-)

4:30 – svítá. Na vrcholu už skoro není kde stát, všude se čeká na východ slunce. Fuji je fakt přelidněná. Ještě že jsem nešel hlavní výstupovou trasou, davy nejsou nic pro mě. Všude pod námi mraky. Východ slunce bude zamračený.

5:00 – KONEČNĚ :-) Ohayo gozaymas sluníčko :-)

5:15 – Teprve teď vidím, co všechno je na vrcholu Fuji. Asi dvě horské chaty prodávají všechno možné, od polévky, přes film do foťáku až po kloubouk. Z pošty můžete poslat dopis (pohledy se v Japonsku moc nevedou), z telefonní budky si zavolat a v nápojovém automatu koupit Pepsi. Bez komentáře…

5:30 – vyrážíme na okružní cestu kolem kráteru. Fuji naposled vybouchla v 17. století, od té doby má typický pravidelný tvar. Sluníčko už docela hřeje, pod námi pořád mraky, výhled dolů asi nebude… Ale i pohled na mraky zeshora stojí za to :-) Obvzlášt na stín Fuji v mracích. Jako v letadle :-) Kráter sopky hluboký asi kilometr, někde ještě loňský sníh.


8:00 – začínáme sestupovat. Hiroši a Takae stejnou cestou, já se vracím zpět po nejrušnější a nejčastější Yoshida trase.

9:30 – cesta dolů je nekonečná. Nudné serpentýny, spousta lávového prachu. Ještě, že jsme tudy nešli nahoru…Boty kloužou, lávu z nich ani nemá cenu vysypávat.

10:15 – opět v mracích, vypadá to, že v údolí pod Fuji bude zataženo a deštivo. Pozoruju lidi vracející se dolů. Špinaví a zaprášení od lávy, unavení… I já vypadám podobně.
(Mimochodem – po návratu z Fuji jsem pral načtyřikrát, špinavé od lávy bylo všechno oblečení, boty, batoh i spodní prádlo :-) Fakt :-) ).
Zato lidi jdoucí nahoru – plní elánu, energie. Někteří viditelně zcela nepřipravení, v polobotkách, kraťasech, s deštníkem a malým batohem se svačinou… Vědí vůbec, co je čeká? nebo to v půlce vzdají?

11:00 – konečně dole, pátá stanice Kawaguchiko, 2350 m. Ale tohle je sakra jiná pátá stanice. Všude spousta lidí, autobusů, až nechutně rušno. Žádná babička s čajem. Kdybych tady začínal včera, tak to snad otočím a nikam nejdu…

12:00 – autobus mě vysazuje u nádraží v městě Kawaguchiko. V hostelu mají naštěstí volno. Ubytování je luxusní, smývám z kůže červenou lávovou barvu. Fuji je schovaná v mracích. Kawaguchiko je známá výletní oblast díky pěti velkým jezerům, takže zbytek dne líně trávím kolem největšího z nich. Chvilku bloudím při cestě na vyhlídku na jezero, rozcestníky ve stylu rozsypaného čaje nezvládám :-) Je zataženo, chladno. Pomalu si uvědomuju, že jsem fakt byl nahoře. I když se Fuji do večera už neukáže, pořád ji v mracích nad sebou cítím :-)