Na kole Polabanka Japonskem se řítí

Momentálně jsem majitelem dvou jízdních kol. Jedno je zaparkované v garáži v Rybné. Favorit z osmé třídy, stále téměř pojízdný :-) Druhé jsem zdědil po Irovi, který byl v Somě přede mnou. Na Japonsko je to hodně luxusní kolo, na předním kole osmička jen trochu, brzdy používám zároveň jako klakson a kolo má dokonce i přehazovačku. Většina Japonců má jen obyčejnou „ukrajinu“. V Japonsku totiž neexistuje žádná hromadná doprava, jen drahé vlaky a občas nějaký autobus, takže jediným dopravním prostředkem je auto nebo kolo. A právě na kole potkáte každé ráno děcka jedoucí do školy i dospěláky do práce. Ať se děje co se děje, vichřice nevichřice, déšť nedéšť. Japonci jezdí v dešti na kole s deštníkem v ruce…


Vyrážíme na výlet okolo Somy. Plný elánu šlapu do pedálů, vyjíždím na silnici a v hlavě mi zní známá písnička od Svěráka:-) Ale ouha…proč na mě to auto bliká a troubí? Aha, první zrada, jedu v protisměru, zapomněl jsem - v Japonsku se jezdí vlevo :-) Jízdu po levé straně silnice zvládne každý, ale vymazat z hlavy, že na každé křižovatce musíte do levého jízdního pruhu, že rozhlížet se musíte obráceně než v Čechách, tj. nejdřív do prava a pak do leva, to už je horší… Když k tomu ještě přidáte ne moc dobré japonské řidiče za volantem, je to tak na oblečení brnění před jízdou… :-) Vyřešil jsem to jízdou po chodníko-cyklostezce. Jezdí tak totiž všichni, na silnici se asi žádný cyklista neodváží. Doteď jsem ale nevypozoroval, po jaké straně chodníku se jezdí, přijde mi, že půlka Japonců jezdí vpravo a půlka vlevo. Takže každé vyhýbání se s protijedoucím kolem je jedno velké dobrodružství :-) No a o chodcích se snad radši ani zmiňovat nebudu…

Oceán :-) Modré nekonečno mezi Japonskem a Amerikou. Voda se zdá modrá, pohled pod hladinu je ale spíš žluto-hnědý. Možná za to může přílivem rozvířený písek ze dna, možná blízký přístav, možná všudepřítomné vlnolamy. Moje první koupání ve slané vodě, teda pokud nepočítáme 10 vteřin plavání v Baltském moři ve Švédsku letos v dubnu :-) Voda je fakt hodně slaná: cítit je to nejen při náhodném loknutí, ale sůl pálí v očích a i drobné odřeniny na kůži štípou.

Celé pobřeží je vlastně jeden velký park. Pláž, vyhlídkový most, maják, záliv a starý přístav. Prostě spousta možností, jak strávit příjemné odpoledne. Cesta zpět vede skoro celou dobu mezi poli s rýží. Pěstují Japonci vůbec něco jiného?


Druhý den, druhá strana Somy. Hory :-) Sice ne moc vysoké, jsou to hory :-) Nikdy jsem nebyl moc velký cyklista, takže výšlap na hřeben a půlkilometrové převýšení mi dává docela zabrat, zvlášť když Teploměr ukazuje 28 stupňů už v deset dopoledne. Doteďka nevím, jak se mi podařilo vymotat z nekonečně se kroutících serpentýn, nečekaných odboček a křižovatek. Spíš než podle japonské mapy se orientuju podle intuice, příště kompas s sebou :-)

Konečně na vrcholu, ale se to stalo? Nepřejel jsem hranice do nějaké jiné země? Tohle je úplně jiný svět, úplně jiné Japonsko. Kopce, lesy, malé farmy a políčka se zeleninou (čtete dobře, ne rýže, ale zelenina :-) ), dokonce i krávy (sláva, mléko není instantní :-) ). A taky nečekaně velké golfové hřiště :-).


Sluníčko svítilo oba dny jako o život. Možná proto si vzalo na další týden dovolenou a vůbec se na obloze neukázalo. Stmívá se brzo, kolem šesté odpoledne už je naprostá tma, a tak je večer aspoň víc času na sledování Mistrovství světa v atletice z japonské Osaky:-) Taky koukáte?

Jeden Bono Vox a šest Elvisů

Cestou autobusem z Kawaguchiko do Tokya jsem si uvědomil, jak moc je Japonsko přehuštěné. No srovnejte:

Česká republika: 78 866 km², 11 milionů obyvatel, hustota zalidnění 136 obyvatel na km².

Japonsko: 337 880 km², 127 milionů obyvatel, hustota zalidnění 338 obyvatel na km².

A v tom to právě je. Japonci se prostě asi přelidnili, je jich na těch jejich ostrovech moc a nemají místo už na nic. Domy nahuštěné na sobě, kolem domů žádné velké zahrady, jen pole s rýží. Žádné rozlehlé lesy nebo louky jako v Čechách, na to prostě v Japonsku nemají místo. A čím víc jsme se blížíli k Tokyu, tím nahuštěnější vše bylo.




No řekněte: bydleli byste v domě 10 metrů vedle dálnice? Nebo v bytě s balkonem s výhledem na páté vlakové nástupiště? V Japonsku žádný problém… A jak vyřešit parkování? Co takhle parkovat dvě auta nad sebou? Bláznivá země :-)


Japonsko je hodně seriózní země. Na všechno jsou pravidla, všechno má svůj řád a pořádek, do práce se i do školy se chodí v uniformě nebo v obleku, prostě maximální stupeň organizace. A asi právě proto, aby se z té spořádanosti Japonci nezbláznili, domluvili se, že vyčlení jeden park a v Tokyu, kde si každou neděli může dělat každý co chce, pravidla nepravidla.



Že tomu fakt tak je, jsme se přesvědčil na vlastní oči. Neděle odpoledne Yoyogi park. Už u vstupu to vypadá, jako kdyby byl dnes maškarní bál. Ale ne, to jen teenageři odložili své školní uniformy a oblékli si… no to se nedá popsat co :-)




A co takhle hudební festival? No jo, ale Yoyogi park má jen jedno podium a kapel v Tokyu je spousta a všechny se na podium nevejdou… Nevadí :-) Kapely, co se nevejdou na hlavní podium, hrají prostě všude kolem. Po celém parku .Na chodníku, na trávě, generátory vrčí a vyrábějí elektřinu, hudebníci křepčí jako o život ve snaze zaujmout kolemjdoucí. A pokud vás kapela omrzela, další hraje jen o deset metrů vedle :-) Amerika má své New Orleans, Irsko Dublin a Tokyo Yoyogi park. Pár talentů jsem tam během odpoledne objevil a některé chodníkové produkce byly hodně kvalitní a zajímavé.


Nemáte kapelu a stejně chcete vystupovat v Yoyogi parku? Nevadí :-) Vezměte kazeťák, zaberte kousek chodníku, pusťte co nejvíc nahlas cédéčko svého oblíbeného interpreta a prostě zpívejte s ním :-) Ukažte ostatním, že jste stejně dobří zpěváci jako Madona nebo Michael Jackson!!! Můžu říct, že hlavně koncert U2 byl hodně povedený a Elvise jsem potkal dokonce šestkrát :-) Nedá se popsat, musí se vidět :-) Máte do Tokya daleko? Jasně, chápu… Ale na http://www.youtube.com/lacmanek máte blízko :-)



Konec bláznění v Yoyogi, hola hola, zítra ráno robota volá a Soma je ještě 300 km daleko. Hezké výletování to bylo :-) A nejlepší tečku na konec za ním udělala Pája a Jarda. Po návratu do Somy mě totiž na vrátnici ubytovny čekal dopis a balík :-) Děkuji moooc oběma ( a i dalším, tuším, že v poslání balíku má prsty minimálně půlka rybenské hospody :-) ), udělali jste mi obrovskou radost :-) Obzvlášť poslání příboru a rýže v balíku bylo velmi vtipné, rýže je tady fakt nedostatkové zboží :-)

Ze sauny do lednice

Změna je život. Občas nutná, nevyhnutelná, někdy prospěšná, jindy neškodná. A protože saunování a propocených triček už bylo dost, bylo rozhodnuto, že dál na jih do většího tepla na ostrov Kyushu se už nepojede. A protože jsem byl nadšen svým horolezeckým úspěchem na Misenu včera, co takhle sopka Fuji dnes? Vždyť má jen 3776 metrů :-) No jo, jenže lézt nahoru ve 35 stupních, to asi nebude jen tak… nějaký nápad? Hm ? Co takhle na Fuji vylézt přes noc? Teplota v noci je asi 25 stupňů, nahoře si užiju východ slunce a hurá zpátky :-) Joj to je nápad :-) Jestli si v tuhle chvíli myslíte, že už jsem se zbláznil úplně, tak pozor. Lezení na Fuji přes noc je v Japonsku úplně normální a patří k místním tradicím.


Ale popořádku. Den začal pozvolna v Hirošimě. Copak asi budou vystavovat v místním muzeu…hm… :-) … Atomovou bombu mají v muzeu rozebranou ze všech stran a úhlů, ze shora i zespodu, zvenku i uvnitř. Občas to nebyla veselá podívaná.


Modely Hirošimy před a po výbuchu, dobové fotografie, kámen s vypáleným obrysem člověka, který na něm před výbuchem seděl… Překvapivě často se v muzeu zmiňují o Čechách. Nejenom o Janu Letzelovi a A-domu, ale mají tam i dopis Václava Havla a fotku z demonstrace na podporu Hirošimy ze Staroměstského náměstí.


Šinkanzen Nozomi je nejrychlejší vlak, co v Japonsku mají. Zastavuje jen ve velkých městech a malé stanice přeskakuje. Polední Nozomi z Hirošimi byl úplně nacpaný a poprvé jsem si nesedl a stál v uličce. Šinkanzen Kodama zase zastavuje úplně všude, je pomalejší, ale zato si v něm sednete :-) No a o osobáku ani nemluvě, ten zastavuje snad na každém rohu. Kombinací všech třech jsem ujel 800 kilometrů za 5 hodin. Srovnejte s Českýma drahami :-)

Cesta vlakem byla ospalá, líná. Ale pak se strhla bouře… takže:

16:45 – vystupuju z vlaku v Gotembě.

16:50 – na informacích kombinací Japonštiny, angličtiny a rukamanohamaštiny zjišťuju, že poslední autobus na Fuji jede za deset minut… Tak rychle jsem snad ještě nebyl sbalený. Přebytečné věci ukládám v úschovně na nádraží, v místní prodejně skupuju všechny plněné bagety.

17:00 – sedím v autobuse směr Fuji, pátá stanice :-) Začínám si uvědomovat, že pokud se to podaří, fakt možná vylezu na nejvyšší kopec Japonska… Cesta nahoru je rozdělená na 10 stanic, autobus jede nejvýš na pátou. Převýšení mezi pátou a desátou stanicí je 1300 metrů, cesta má trvat asi 8 hodin.

18:00 – pátá stanice. Při výstupu z autobusu mě vítá jakási babička, podává mi čaj a děkuje, že jsem si pro výstup vybral tuhle trasu. Na Fuji se dá vylézt čtyřmi různými cestami, já jsem si vybral ne moc častou cestu Subashiri. Slibuju si od toho, že cesta nahoru bude klidná a nepřeplněná. Na ujasnění-na Fuji se dá vylézt jen v červenci a srpnu a tak se hlavní cestou někdy valí davy…

19:00 – kompletně se setmělo, kolem se valí husté mraky. Snad nebude pršet. Spolu se dvěma Japonci Hirošem a Takae vyrážím. Čelovka nutná. Cesta vede zpočátku „lesem“, láva je ušlapaná a neklouže.

20:15 – šestá stanice. Mraky jsou všude kolem nás. V dáli hřmí bouřka. Že by byl výstup neúspěšný?

21:30 – sedmá stanice. Vylezli jsme nad mraky, bouřka je pod námi a snad tam i zůstane. Nad námi hvězdy:-) Krásná podívaná :-) Začíná mírně foukat vítr, ochlazuje se. Poprvé vytahuju další vrstvu oblečení. Láva začíná být sypká, po každém kroku bota ujíždí o půl kroku zpátky, je to jak chůze do kopce v písku.

23:50 – osmá stanice. 3250 metrů. Fučí jako blázen, zima. Mají tu teploměr. S hrůzou zjišťuju, že je 8 stupňů… o třicet míň než v Hirošimě… Na tohle nejsem vybavený, původně jsem vyjel na teplý jih a ne na studenou Fuji. Teploučká polartecová mikina zůstala ve skříni v Somě… ó jak by se teď hodila…

0:10 – začal nový den. Takae uklouzává na lávě, naštěstí stihne zabrzdit a hned se zvedá. Není to nic vážného.

1:05 – devátá stanice. Vítr je tak silný, že v některých úsecích se skoro nedá udržet na cestě. Tohle jsem ještě nikdy nezažil. Přece se nenechám odfouknout z Fuji!!! Nahoru lezeme skoro po čtyřech. Odpočíváme za každou otáčkou, v každém závětří. Oblečené mám 4 trička, bundu, na nohách troje ponožky a jedny ponožky na rukách místo rukavic. Musím vypadat jako blázen…

1:30 – zakopávám o kus lávy a pád brzdím o jakési skalisko. Levá ruka od krve, ale je to jen obražené a odřené. Zima je obrovská. Mrzne? Vytahuju pláštěnku. Ne kvůli dešti, ale kvůli udržení tepla. Moc to nepomáhá. Klepu se jak ratlík. Zimou? Únavou? Vyčerpáním? Nebo vším dohromady?

2:00 – brána tori. Cože? Fakt už jsme nahoře? 3776 metrů, můj nový výškový rekord :-) Uf :-) Spíš než radost, že jsme to dokázali, mi padá na mysl otázka, co tu budeme dělat ještě 2 hodiny, než vyjde slunce… v takové zimě a takovém větru… kde jsem ty dvě hodiny přečkal, vám nepovím. Možná až v Čechách po pár sklenkách rumu… :-)

4:00 – otvírá se jakási horská chata. Polévka, ohřátá limonáda. Vše jde na dračku. Vrchol se začíná zaplňovat a další lidi neustále přicházejí. Ačkoliv na páté stanici prodávali kyslíkové bomby, nahoře je nepoužívá skoro nikdo. Zato se všichni klepou zimou. Proč neprodávali nějaká přenosná kamna? :-)

4:30 – svítá. Na vrcholu už skoro není kde stát, všude se čeká na východ slunce. Fuji je fakt přelidněná. Ještě že jsem nešel hlavní výstupovou trasou, davy nejsou nic pro mě. Všude pod námi mraky. Východ slunce bude zamračený.

5:00 – KONEČNĚ :-) Ohayo gozaymas sluníčko :-)

5:15 – Teprve teď vidím, co všechno je na vrcholu Fuji. Asi dvě horské chaty prodávají všechno možné, od polévky, přes film do foťáku až po kloubouk. Z pošty můžete poslat dopis (pohledy se v Japonsku moc nevedou), z telefonní budky si zavolat a v nápojovém automatu koupit Pepsi. Bez komentáře…

5:30 – vyrážíme na okružní cestu kolem kráteru. Fuji naposled vybouchla v 17. století, od té doby má typický pravidelný tvar. Sluníčko už docela hřeje, pod námi pořád mraky, výhled dolů asi nebude… Ale i pohled na mraky zeshora stojí za to :-) Obvzlášt na stín Fuji v mracích. Jako v letadle :-) Kráter sopky hluboký asi kilometr, někde ještě loňský sníh.


8:00 – začínáme sestupovat. Hiroši a Takae stejnou cestou, já se vracím zpět po nejrušnější a nejčastější Yoshida trase.

9:30 – cesta dolů je nekonečná. Nudné serpentýny, spousta lávového prachu. Ještě, že jsme tudy nešli nahoru…Boty kloužou, lávu z nich ani nemá cenu vysypávat.

10:15 – opět v mracích, vypadá to, že v údolí pod Fuji bude zataženo a deštivo. Pozoruju lidi vracející se dolů. Špinaví a zaprášení od lávy, unavení… I já vypadám podobně.
(Mimochodem – po návratu z Fuji jsem pral načtyřikrát, špinavé od lávy bylo všechno oblečení, boty, batoh i spodní prádlo :-) Fakt :-) ).
Zato lidi jdoucí nahoru – plní elánu, energie. Někteří viditelně zcela nepřipravení, v polobotkách, kraťasech, s deštníkem a malým batohem se svačinou… Vědí vůbec, co je čeká? nebo to v půlce vzdají?

11:00 – konečně dole, pátá stanice Kawaguchiko, 2350 m. Ale tohle je sakra jiná pátá stanice. Všude spousta lidí, autobusů, až nechutně rušno. Žádná babička s čajem. Kdybych tady začínal včera, tak to snad otočím a nikam nejdu…

12:00 – autobus mě vysazuje u nádraží v městě Kawaguchiko. V hostelu mají naštěstí volno. Ubytování je luxusní, smývám z kůže červenou lávovou barvu. Fuji je schovaná v mracích. Kawaguchiko je známá výletní oblast díky pěti velkým jezerům, takže zbytek dne líně trávím kolem největšího z nich. Chvilku bloudím při cestě na vyhlídku na jezero, rozcestníky ve stylu rozsypaného čaje nezvládám :-) Je zataženo, chladno. Pomalu si uvědomuju, že jsem fakt byl nahoře. I když se Fuji do večera už neukáže, pořád ji v mracích nad sebou cítím :-)

Vzhůru na óbrovskou hóru

Hodinu cesty od Hirošimy je národní park Setonakai. Moře a spousta ostrovů. Malých, větších i úplně velkých :-)


Takže honem se nalodit na loď, zamávat pevnině a rackům, nechytit mořskou nemoc a už vás vítá vstupní brána tori na ostrově Miya-jima :-) Co jiného by mohlo ležet na břehu ostrova, než chrám :-) A co jiného musí být před chrámem než vstupní brána. No jo, ale jak to vyřešit, když chrám leží na břehu jezera? No jedině ji postavit ve vodě… a jelikož v Japonsku není nic nemožného, tak na Miya-jimě mají fakt plavající tori bránu :-)


No vlastně, jestli je brána plavající nebo ne, to záleží na přílivu a odlivu. Když jsem se na Miya-jimě vylodil, začínal zrovna odliv a brána byla plavající. Než jsem si stihl prohlídnout pobřeží ostrova a chrám, bylo možné vykasat nohavice a dobrodit se mořem až k bráně :-) Že bylo velké teplo a dusno, to snad nebudu ani dodávat. U vody bylo ale příjemně a vál svěží mořský vánek. Den utíkal příjemným plážovým nicneděláním. Až do čtvrté hodiny odpolední.


Nejvyšší vrchol ostrova se jmenuje Misen. Má závratnou výšku 540 m a nabízí pohled na moře a okolní ostrovy. Zdá se vám výška 540m málo? Tak si zkuste vylézt na takový kopec, když je 35 stupňů… :-)


Já to zkusil. Dá se to. Po cestě nahoru sice naplníte nejeden potok a jezero vlastním potem, ale pohled z vrchu stojí za to :-) Pěti-kilometrovou cestu do kopce jsem zvládl za dvě a půl hodiny a připadal jsem si, jako kdybych vylezl na Everest. Únava obrovská. Na rozdíl od turisty docela zaplněné Miya-jimy jsem potkal za celou dobu jen 5 lidí, asi to všichni vzdají už dole:-) Na vrcholu Misenu jsem však zjistil, že tam ze zdola vede lanovka…bez komentáře…. :-)


Kromě rozhledu na okolní ostrovy, moře a Hiroshimu v dáli, se na Misenu vyskytuje taky stádo opic. Opice jsem nenašel, zato jsem objevil malou anglicky psanou celku se sdělením, že opice už to na Misenu dneska přestalo bavit a přeplavali na jiný ostrov:-) Slunce pomalu zapadalo za okolní kopce, tak honem šup zpátky dolů do přístavu, naposled se pokochat nočně nasvícenou tori bránou a chytit večerní loď zpět.

Dvě H denně

Opouštíme Kyoto. Nestihli jsem se podívat na všechna naplánovaná místa, ale to bychom tu museli zůstat asi měsíc… Vlakem se přesouváme dále na jih do Himeji, největšího Japonského hradu.


Čekal jsem, že bude velký, ale i tak jsem byl překvapený. Byl fakt velký :-) Šest pater, uvnitř muzeum o samurajích, meče, zbraně. A v nejvyšším patře svatyně, co taky jiného :-) Výzdoba strohá, no spíš žádná, stropy nízké, musel jsem se hooodně ohýbat. Část hradu byla vyhrazená pouze ženám, na noc je zavírali za velké těžké dveře. Že by samurajové byli v noci tak divocí? :-)


Celá konstrukce hradu je dřevěná, celou tíhu zdí nesou dřevěné trámy. Do malty na zdi místo cementu přidávali uvařenou rýži, no fungovato to a zeď stojí dodneška :-)


Jen výhled z hradu není nic moc, všude kolem zase krabicoidní moderní budovy… :-(


Šinkanzenem dál do kola, hola hola Hirošima volá. S přibývajícími kilometry směrem na jih stoupá i teplota, v Hirošimě na nádraží 35 stupnů. V kombinaci s vysokou vlhkostí je to vražedné. Hned po výstupu z klimatizovaného vlaku se mi kůže na celém těle pokryla vrstvičkou potu a vydrželo to až do večera… Japonci to řeší tím, že používají deštník jako slunečník. Hirošima je jedním z mála měst, kde používají tramvaje jako veřejnou dopravu. Celkem sranda vystoupit na správné zastávce, když názvy zastávek hlásí řidič jen v Japonštině :-) Hostel je hned za rohem, ubytovat se a šup do města :-) Hirošima byla vždycky prosperující město, obchodní centrum celé oblasti už od středověku. Až do druhé světové války. Američané se rozhodli ukončit válku s Japonskem rychle a radikálně. 6. srpna 1945 v 8:15 shazují na Hirošimu atomovou bombu.

Následky? 70 000 budov bylo zničeno během vteřiny, 80 000 lidí zemřelo hned, dalších 60 000 na následky ozáření. Nechci rýpat do USA, ale jen bych připoměl, že kvůli 2000 Američanům, kteří zemřeli 11. září 2001 při atentátech na dvojčata v New Yorku, válčí americká armáda už déle než dva roky v Afgánistánu a Iráku…


Jediná budova, která zůstala v centru stát je A-dome. Navrhl ho český architekt Jan Letzel z Náchoda. Hold zlaté české ručičky:-). Dlouho se rozhodovalo, co s torzem budovy udělat. Zbourat? Zrekonsruovat? Nakonec bylo rozhodnuto A-dome ponechat ve stavu těsně po výbuchu. Celé bývalé centrum, které bylo zničeno bombou, je dnes přeměněno na Memorial Piece Park. Muzeum, památník obětem bomby, dětský památník, věčný oheň. A odevšad neustálý výhled na A-dome. Zvláštní atmosféra, temná, tajemná, ponurá… jenže - něco ji ruší....


Hned přes ulici za A-domem je nový baseballový stadion a zrovna se hrál ligový zápas Hirošima-Tokyo. A protože se památník obětem atomové bomby špatně prohlíží když slyšíte skandování fanoušků, vzdal jsem to a šel se taky podívat na baseball :-)


Stadion byl plný a Japonci fandili jako o život, baseball je tady velmi populární, je to sport číslo jedna. I malá městeška mají svůj baseballový klub. Nikdy předtím jsem na baseballu nebyl, ale můžu říct, že je to pěkná nuda. V podstatě jen čekáte, jestli se pálkař trefí do míčku. Jenže on se většinou netrefí… Nakonec Hirošima vyhrála 2:1 a já jsem si mohl po cestě na hostel v klidu projít celý park :-)

Třetí hlavní město

Znáte nějakou zemi, kde si města předávají štafetu, které bude hlavní město? Ale znáte :-) Japonsko přece :-) Jako ve škole – otázka první : současné hlavní město Japonska? Hm? Tokyo přece :-) Otázka druhá : hlavní město Japonska před Tokyem? Hm? Kyoto přece :-) Otázka třetí : hlavní město Japonska před Tokyem a Kyotem? Hm? Nara přece :-) V Tokyu i Kyotu jsem už byl tak teď hurá do Nary :-)


Hned na nádraží odchytávají cizince v infocentru a prý odkud jsem a co dělám v Naře :-) A že prý když už jsem v Naře, tak se musím zúčastnit čajového ceremoniálu. No moc jsem se nebránil a za 20 minut už mě dvě Japonky oblékaly do kimona. Vybraly mi to největší a stejně bylo malé, břicho mi omotali ručníkem (to jsem fakt tak hubenej?) a oblékli mě do různě dlouhých pruhů látky, které se vzájemně všelijak zavazovali a zamotávali až z toho vzniklo kimono:-) Žádné knoflíky, žádné zipy, jen uzle a mašle. No, sluší mi to? :-)

Každý dům v Japonsku by měl mít čajovou místnost pro čajový obřad. Japonci při pití čaje odpočívají a relaxují, čaj se připravuje a podává podle přesně stanovených pravidel. Čajový obřad z pohledu cizince – do čajové místnosti se leze po čtyřech malým otvorem (v kimonu je to skoro artistický výkon… :-) ), hostitel připraví zelený čaj (čaj rozemletý na prášek se zaleje se horkou vodou a našlehá se pěna malou metličkou) a ten se pak pije. Celé je to provázeno neustálými úklonami k vyjádření úcty. Zajímavý zážitek :-)

V Naře jsou dva velké chrámové komplexy. V Horyu-ji najdete nejstarší pětipodlažní pagodu v Japonsku a spoustu dalších většinou dřevěných budov až ze 7. století. Nicméně jsem z nich zase tak uchvácený nebyl, přeci jen jsem už pár budhistických chrámů viděl, a víc mě uchvátil místní supermarket, kde jsem zase po dlouhé době pořídil západní oběd :-)
Zato už cesta do druhého chrámového komplexu Todai-ji slibovala nevšední podívanou. Všude kolem cesty do chrámu totiž bylo nejen velké množství turistů (chrám je v Unescu…) a pouličních prodavačů všeho možného, ale taky spousta srnek a jelenů :-) Loudili jídlo, chtěli podrbat za ušima, pletli se do cesty, smrděli a neuklízeli po sobě bobky :-) Ochočenější zvířata jsem snad v životě neviděl ani v zoo.

Hlavní chrám v Todai-ji je obrovský. On totiž musí být obrovský, protože uvnitř je budha sedící na lotosovém trůnu. No to by zas nebylo až tak nic extra, takových sedících budhů tu mají hafo, ale tenhle sedící budha je vysoký patnáct metrů… Když ho poprvé spatříte, tak se vám skoro zatají dech. Je neuvěřitelné, že něco tak velkého byl někdo schopný postavit před tisíci lety…

Nejlepší rozhled na Naru je z kopce Wakakusa. Protože rozcestník byl jen ve stylu rozsypaného čaje, dorazil jsem na vrchol z úplně opačné strany než přicházeli všichni ostatní :-) Ale co, to se taky počítá :-) Kromě hromady srnek mě na vrcholu překvapilo docela velké množství Japonců. To je Wakakusa tak populární? Ale kdepak, to jen místní krotí svoji vášeň – fotografování. Zvláštní zjištění, že někdo dokáže hodinu bez přestání fotit stádo srnek :-) A už ani nemluvě o západu slunce. Jak si někdo dokáže užít západ slunce, když ho pořád jen fotí?
Cesta nazpět dolů skoro potmě podle japonsky psaných směrovek skončila přelézáním plotu, no hlavně že nebyl s ostnatým drátem… :-)

Nara se mezitím oblékla do nočního-světélkového-festivalového kabátu. Spousta malých svíček, nasvícené chrámy odrážející se v jezírkách, vůně vonných tyčinek, zvony a budhistické motlitby, ale i spousta lidí a smrad přepáleného tuku ze stánků z občerstvením. Tak které hlavní město je nejhezčí? :-) Nemůžete se rozhodnout? Třeba pomůže víc fotek na rajčatové stránce.