Japonské PF 2008

V Japonsku se vánoce neslaví. 24. prosince je normální pracovní den, v zemi budhistů a šintoistů se narození Krista fakt neslaví :-) Ale velké oslavy provází příchod nového roku. Císař Japoncům vyhlásí povinnou týdenní dovolenou a všichni Japonci se vrací ke svým rodinám aby s nimi Shougatsu - přelom nového roku oslavili. A posílají si vzájemně přání Nengajou. I já jsem dvě dostal:-) Minakuchi Reiko mi připomněla, že rok 2008 bude ve znamení krysy.Bývalí spolupracovníci v Alpsu zřejmě nemají v práci co dělat, protože se kvůli poslání novoročního přání dokonce i vyfotili :-) Tak ať je ten rok 2008 dobrým rokem i pro vás všechny :-)

Už letím

Scéna jako vystřižená z amerického filmu. Letiště plné lidí, každý líně postává a čeká na svůj let. Až na filmového hrdinu, který na letiště dorazil na poslední chvíli, rozráží davy lidí a řítí se ke svému letadlu aby ho na poslední chvíli stihl…Stejně jsem dopadl já. Letiště Narita je 80 km od Tokya a trochu jsem podcenil rychlost vlaku. Z vlaku vystupuju v 9:40, odbavení mého letu na přepážce je do 9:55… Letím letištěm :-) Letištní rozhlas hlásí poslední výzvu pro cestující do Vídně, to jsem já, to je můj let…Honem honem!! Když konečně najdu přepážku, sympatická Japonka už má před sebou cedulku Přepážka uzavřena. Uf… Když ukážu letenku, naštěstí ochotně přepážku zase otevře, na můj kufr lepí cedulku „Spěchá“. Že mám kufr o kilo těžší než je limit, přejde bez mrknutí oka :-) Hurá, jsem odbavený, dnes odletím domů :-) Při procházení kontrolou pod rentgenem mi zapípá batoh, něco je špatně… Pracovník letiště ho prohledává. Aha, zapomněl jsem vyhodit lahev s vodou a podle nových pravidel se na palubu letadla nesmí nosit žádné tekutiny…Při čekání ve frontě na pasovou kontrolu chodí kolem letušky a shání poslední pasažéry na let do Paříže. Koukám, že nejen já mám zpoždění :-) Letušku s cedulkou Vídeň potkávám až těsně u letadla, stihl jsem to :-) Sajonara Nippon :-) Zvláštní pohled z okna letadla. Po přelidněném Japonsku vidím z desetikilometrové výšky nekonečné pláně Sibiře. Nikde nic, žádné město, žádná civilizace. Jen zasněžené vrcholy Sibiřských hor…


Při přestupu ve Vídni mě do nosu praští studený vzduch. Není zima, jen vlhkost je nízká a lépe se dýchá. Malým vrtulákem konečně přistávám v Praze :-) Stojím na české půdě a dýchám český vzduch :-) Kufr si vyzvedávám hodně otlučený, to asi ta cedulka „Spěchá“…
Mobilní telefon se zkouší poprvé po třech měsících připojit do sítě. V Japosnku nefungoval. mají tam jiný typ mobilní sítě. Připojení mu moc nejde, divně zvoní a bůhvíproč změnil datum o den napřed… Ale nakonec to zvládá :-) Děkuju všem za uvítání, nedovedete si představit jak velkou radost jste mi udělali :-) A taky jste otestovali můj mobil :-)
V autobuse do Brna už se mi klíží oči, jsem na cestě už skoro 24 hodin…



Kvůli Japonsku jsem začal studovat druhou vysokou školu, učím se teď o inflaci a neviditelné ruce trhu :-) Tři zameškané týdny doháním jak jen to jde, první týden v Čechách utekl strašně rychle. V pátek odpoledne konečně jedu domů… Česká Rybná :-) Přivítala mě se vší parádou. První sníh a červánky na nebi, parádní podívaná :-)

Poslení naposled

V pátek jsem byl naposledy v práci. Odevzdal jsem poslední zprávu o měření. V pátek večer jsem byl naposledy se spolupracovníky v hospodě. (Mimochodem – vařená chobotničí ústa jsou lepší než syrová sépie).

V sobotu poslední pohled z okna ubytovny na Somu a okolní hory. Fotky z tohohle malinkého japonského městečka, posbírané za celé tři měsíce, najdete na rajčatové strance. Poslední cesta šinkanzenem ze Sendaje do Tokya. Hned na nádraží v Tokyu jsem si všiml, kolik je kolem mě cizinců… Jo jo, velkoměsto :-)


Poslední výlet po Japonsku, malé město Kamakura na pobřeží Pacifického oceánu. Poslední návštěva budhistického chrámu, s jedenáctimetrovou sochochou sedícího Budhy se může srovnávat už jenom socha budhy v Naře. Vzpomínáte ?


Poslední nádech slaného oceánského vzduchu, poslední procházka po písčité japonské pláži.


Yokohama byla v roce 1850 úplně obyčejný přístav. Pak ale císař Meiji rozhodl, že povolí cizincům vstup do od okolního světa do té doby úplně odříznutého Japonska a že vstupním přístavem bude právě Yokohama.

A cizinci se začali do Japonska hrnout jako o život. Změnilo to nejen Japonsko, ale i Yokohamu. Přístav připomíná kromě oceánu už jen stará zaparkovaná loď a místo námořníků se mezi místními mrakodrapy potulují turisti.

Národní muzeum v Tokyu je jedno z mála místa v Japonsku, kde uznávají studentům slevu na ISIC kartu. Že mě i po třech měsících má Japonsko pořád čím překvapit jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem zjistil, že japonské obrazy nemají rám… Japonský obraz je prostě jen pruh látky, stočený jako roleta.

Poslední noční pohled na barevně nasvícené mrakodrapy. Aneb všechny šeredné krabicoidní stavby se večer stávají hezčími :-)

Poslední velká tori brána do šintoistické svatyně. Poslední japonské pivo…

V pátek přišel do hospody v Somě i nejvyšší manažer inženýrského oddělení v Somě. Prý byl s mou prací velice spokojen, předčil jsem prý jeho očekávání. Skoro s otevřenou pusou jsem poslouchal jeho nabídku na další, tentokrát dvouletou pracovní stáž v Alpsu. Že by všechno to naposled nakonec nebylo naposled? Bavilo by vás číst postřehy z Japonska další dva roky? :-)

Cestu znám…

…a neměním směr, dojdu k řece plný ryb až tam na sever :-). Taky znáte tuhle písničku od Kabátu? Já jsem se přesně podle ní řídil, takže hurá na sever :-) . Prodloužený víkend k tomu přímo vybízel, sobota, neděle a v pondělí státní svátek - Den sportu. Jo jo, zvláštní svátky mají v Japonsku :-)


Zatímco centrum Tokya se může pochlubit hustotou zalidnění 13 000 lidmi na km² (!!!) , na severu Japonska bydlí jen 73 obyvatel na km². Většinu severu pokrývají hory, lidé se živí zemědělstvím. Ani šinkanzenem až na sever nedojedete, koleje se teprve se staví :-) Nejsevernějším ostrovem Japonska je Hokaido, ale na objevování jeho krás tři dny nestačí.Ale největším městem severního Honšů je Aomori a odtud už je to na Hokaido co by kamenem dohodil. Takže - vítejte v Aomori :-)

Už zdálky je vidět trojúhelníková budova ASPAM na břehu oceánu. Čtrnácti patrová budova je vlastně obří informační centrum zkřížené s muzeem. V několika výstavních sálech je představen sever Japonska zleva doprava a ze shora dolů, místní hudebník vytrvale drnká na cosi jako kytaru (video na jůtůbové stránce), mají tady panoramatické kino (sedíte uprostřed a promítací plátno je všude dokola kolem vás) a z vyhlídky v posledním patře za dobrého počasí dohlédnete až na Hokaido. Protože však počasí bylo až moc dobré a sluníčko svítilo jako o život, tak Hokaido vidět nebylo. Ale i výhled na okolní poloostrovy, oceán na jedné straně a hory na druhé stál za to. V Aomori je v srpnu jeden z největších festivalů, promenáda po ulicích města se sedmimetrovými papírovými samuraji.

Až do roku 1988 byla jedinou možností jak se dostat na Hokaido loď. Z Aomori jezdil na nejsevernější ostrov parník Hakoda-maru. Protože se na Hokaidu vypěstuje nejvíc rýže a tu je nutné nějak dopravit na jih Japonska, vymysleli Japonci svérázný způsob dopravy. Rýži naložili do vlaku a dopravili ji po klejích na pobřeží , pak s celým vlakem pak zajeli do parníku, přepluli oceán a na druhé straně oceánu zase vlak pokračoval po kolejích :-) Protože to však nebyla doprava spolehlivá, bouře a tajfuny často znemožňovali plavbu, rozhodli se Japonci provrtat pod mořským dnem mezi Honšů a Hokaidem tunel. Je dlouhý skoro 100 km a vede 150 metrů pod mořským dnem. Spolu s otevřením tunelu skončila i doprava parníkem Hakkoda-maru, dnes je z něho plovoucí muzeum. Paní průvodkyni, když zjistila, že jsem z České republiky, se rozzářili oči a vyhrkla: „Čeko, Vjéra Časlávska“. Naše gymnastka, která na Olympijských hrách v Tokyu v roce 1964 získala tři zlaté medaile, je mezi japonskými padesátnicemi velmi populární :-) Vůbec o Čechách toho Japonci hodně vědí, není to jako vloni v Americe, kdy Američani Českou republiku hledali v mapě mezi Ruskem a Mongolskem :-)

Pohoří Hakkoda san leží hodinu cesty autobusem od Aomori. Prostě kdysi dávno vybuchlo pár sopek a dnes je z toho pohoří. Navíc v polovině října začíná sezona barevného listí na stromech, japonský podzim je nejhezčí roční období a kvůli pohledům na kombinaci zelené, červené a žluté vyráží do hor půlka Japonska.


Většina však vyjede na hřeben lanovkou. Důchodkyně Minakuchi a její manžel ale lanovkou nejeli. Minakuchi se ke mně hlásila hned na začátku tůry na nejvyšší vrchol Odake, byla ráda, že si může s někým popovídat anglicky. A tak jsem se dozvěděl, proč mají Japonci čas na lezení po horách až v důchodu, kde v Japonsku rostou nejlepší jablka a jaké to je v Himalájích. Ani mi nedošlo, že Minakuchi šlapala do kopce skoro stejně rychle jako já, skoro jsme nemusel zpomalovat. V šedesáti sedmi letech úctyhodné… :-)


Výhledy z vrcholu Odake 1584 m byli úchvatné. Okolní hory, vyhaslé sopky, v dáli Aomori, oceán a úplně na severu, takový malý flíček…že by Hokaido? :-)


Cesta dál po hřebenu nabízela spoustu výhledů do okolí, no řeknu vám, že on ten pohled na dožluta a červena zbarvené listí fakt stojí za to :-)


Čím blíž jsem se přibližoval ke stanici lanovky, víc turistů jsem potkával. No i když: dá se slečna v lodičkách a paní se slušivém kostýmku ještě považovat za turistu? :-) Jo jo, moderní turistika. Lanovkou hezky bez námahy na nahoru, kousíček pěšky na vyhlídku a pak zas lanovkou dolů :-) Já ale lanovkou dolů nejel, kemp na druhé straně Hakkoda san už mě netrpělivě vyčkával. Že bylo i cestou dolů na co se dívat, je snad jasné, ne? Víc fotek na rajčatové stránce :-)

Protože v kempu v Sukayu zase nějak zapomněli vybudovat koupelnu a pod kohoutek se studenou vodou se nevejdu, tak hurá do onsenu :-) Připomínám- onsen jsou veřejné hromadné lázně většinou s horkou termální vodou. Sukayu onsen byl hoodně hromadný, vejde se do něj najednou až 1000 lidí, muži a ženy se koupou společně v dřevěných cedrových vanách na Adama a Evu, voda je žluto-bílá, může se pít (zajímavá sladko-kyselo-pálivá chuť) smrdí po síře a horká je až moc. Že by ty sopky kolem zas nebyly až tak vyhaslé? :-) Přiznávám, že následující fotka je stažená z internetu, já jsem se fotit neodvážil :-)

Celou noc lilo jako z konve. Nečekaná a velká změna počasí. Stan ale nápor deště a větru vydržel a já si vzpomněl na příběh o 200 japonských vojácích, kteří v zimě v roce 1902 při náhlé změně počasí na Hakkoda san umrzli… Deštivé počasí vydželo celý další den, zmoklý jako slepice jsem byl než jsem stačil dojít na zastávku autobusu.


Po dvou hodinách cesty autobusem přesedám na břehu třetího největšího Japonského jezera na loď. Během hodinové plavby přes jezero se mimochodem dozvídám, že jezero je vlastně zatopený sopečný kráter :-) No kdo by to byl čekal :-) Na druhém břehu jezera přesedám znova na autobus a ještě hodinu to trvá, než konečně vystoupím u vlakové zastávky.

Ani to ale není žádná výhra, cesta motoráčkem do nejbližší šinkanzenové stanice trvá skoro tři hodiny. Na rozdíl od českých červených motoráčků je ale ten japonský hodně pohodlný a tak cesta ubíhá celkem rychle. Zvlášť když ve sluchátkách zpívá Glen Hansard a hrají The Frames :-)

Výhledy na málo obydlenou krajinu neuvěřitelné, malé domečky uprostřed velkých polí, dokola vysoké kopce. Začala sklizeň rýže a na polích podél trati jsou občas vidět svázané snopečky. Rýže se totiž nejdříve poseká srpem, pak se sváže do snopů a nechá se na poli sušit. Po usušení se zrníčka rýže vymlátí jako u obilí.

Cestu ze severu Japonska jsem si užil dokonale. Ještě o něco víc si ji však užil můj vypůjčený stan, když se rozhodl nevystoupit ze šinkanzenu spolu se mnou v Sendai, ale pokračovat dál až do Tokya :-) A mě čekalo japonské jazykové cvičení v kanceláři přednosty stanice na nádraží v Sendai. Nicméně bylo úspěšné, protože poštovní balík z Tokya se stanem došel ve středu :-)

S Japonci o Japoncích

Začal podzim, nejoblíbenější japonské roční období. Obloha se po několika týdnech konečně rozjasnila a ukázalo se sluníčko, teploty kolem 20°C. Rozkvetla spousta květů, v zahradách, příkopech a podél vodních kanálů. Když jsem se divil, jak je možné, že v Japonsku kvete tolik květin na podzim, tak se zase Japonci divili, jak je možné, že v Evropě nekvetou kytky na podzim :-)

V tomhle období Japonci hromadně pořádají různé venkovní grilovací párty. Jak by taky ne – krásně modrá obloha, sluníčko příjemně hřeje… :-) Takže hurá na párty, japonsko-česko-korejsko-irsko-kanadsko-americkou. Protože celý týden bylo hezky, původní plán byl uspořádat grilovačku přímo na pláži u oceánu, ale jako naschvál se na víkend obloha zase zatáhla a rozpršelo se (zákon schválnosti-během pracovního týdne je venku krásně a o víkendu hnusně….) a tak se nakonec grilovalo pod mostem přes záliv. Postupně jsme společně připravili grilovanou sepii, sladké brambory, lososa, hovězí a vepřové maso, soba nudle, miso polévku. Úspěch měl i předem připravený guláš a upečený perník, který jsme ostatním nabídli k ochutnání ( šéfkuchař Žajda, kuchtík Lacmánek :-) ). Vařilo se, mluvilo se o všem možném. Hlavně o japonských zvycích, o tom jací Japonci jsou, o tom proč Japonci jedí tolik rýže, o rozdílech mezi Evropou a Asií… Zajímavé povídání s Japonci o Japoncích :-)

Japonci si na pozdrav nepodávají ruce. Považují to za nehygienické. Místo podání rukou provází pozdrav mírná úklona jako vyjádření úcty. Někdy při setkání Japonce s cizincem vznikají komické situace - cizinec podává Japoncovi ruku, ale Japonec se ukloní…oba dva si uvědomí svoji chybu, takže v druhém kole se cizinec začne honem uklánět, zatímco Japonec podává ruku… :-)

V Japonsku se roky počítají od nástupu posledního císaře, takže v japonském kalendáři nehledejte rok 2007 ale rok 19 :-)

Jak neuvěřitelně moc jsou Japonci pracovití, to už víte. Potvrdilo se mi to minulý týden, kdy jsem v práci měřil v bezodrazové komoře. Při vracení klíčů na vrátnici jsem si všiml, kdy odevzdávali klíče japonští kolegové.Časy jako 22:30, 23:50 nebyly vyjímkou. Rekord asi drží Schirasaka-san. Klíče od beozdrazové komory vrátil ve 2:30 v noci…

Od přehnané pracovitosti se odvíjí spousta dalších věcí. Dětem končí každý den škola až v 17 hodin, děti se každý den odpoledne povinně účastní nějakého školního klubu (hudebního, sportovního, divadelního,…). Soma má asi 40 000 obyvatel, přesto ve městě není ani jedno kino, divadlo, diskotéka nebo hudební klub. Na kulturu Japonci nemají čas…Jedinou oblíbenou zábavou je karaoke a pachinko (herní automaty).
Japonci všeobecně nemají moc příležitostí pro seznamování se s druhým pohlavím. Navíc platí nutnost zachovat si tvář za jakékoliv situace. Všechny city se důkladně schovávají za neproniknutelnou masku. Není běžné vzít partnera kolem ramen, za ruku, políbit ho nebo pohladit a říkat mu „vášnivá“ slova a vyznání. Silně emotivní slova a nadávky japonština sice má, ale není vhodné je používat. Muži se velice často musí nejdříve opít, aby mohli pozvat slečnu na rande. Manželé si velmi často mezi sebou vykají. Nicméně je nutné říct, že vlivem americké kultury můžete už dnes i v Japonsku vidět dvojici, která se na ulici drží za ruce, stále to ale není úplně běžné. Teenageři jsou americkou kulturou hodně ovlivněni, nejnovější móda je poslouchat hiphop a obarvovat si vlasy. Všichni Japonci mají od přírody černé vlasy jako uhel a tak teenager se zrzavým přelivem je naprosto in. Hlavně ale platí, čím větší město, tím víc západní styl. V Tokyu, Osace nebo Sendai najdete všechny vymoženosti západní civilizace.

Kapitolou samo pro sebe by bylo postavení ženy ve společnosti. Přidávám pár vět z knížky Japonsko očima ženy od Růženy Fikejzové : „Japonská žena nikdy nesmí být hrubá, ironická nebo arogantní. Proste se musí na muže dívat jako na svého boha. Musí být stále pozorná k potřebám svého manžela, uklízet jeho šaty, vychovávat jeho děti. Nejhorší nedostatky ženy jsou neposlušnost, nespokojenost, pomlouvačnost, žárlivost a hloupost. Osm žen z deseti je od přírody tak hloupých, že si nemají věřit, a proto mají slepě poslouchat manžela.“ V Japonsku asi mají málo feministek :-) Ženy většinou po narození prvního dítěte zůstávají doma a starají se o domácnost, pokud je plat manžela dostatečně vysoký. Japonská mateřská dovolená není pevně stanovená, záleží na firmě, kde žena dřív pracovala. Nejdelší mateřskou mají učitelky, neuvěřitelné dva roky, normální mateřská u soukromých firem je totiž jen 9 týdnů…Pak novorozenec hurá do jeslí a matka hybaj zpět do práce.

Společnost v Japonsku je dodnes přísně hierarchizovaná. Já-můj šéf-šéf mého šéfa, šéf šéfa mého šéfa :-) V japonské firmě není představitelné, že by mladší člověk byl nadřízeným starších zaměstnanců. Vysokoškolák (více než 90 % Japonců absolvuje vysokou školu) jde ve firmě nejdřív do výroby k výrobnímu pásu…Japonci nemají problém ztotožnit se skupinou. Dá se to nazvat jako „stádní“ chování, Japonci nejsou vychovávaní k tomu, aby měli na věc svůj vlastní názor. „Cožpak nemáš svůj vlastní rozum?“ je výrok, který bychom od japonského rodiče asi těžko slyšeli.

Nezaměstnanost v Japonsku je asi 3 %. Vzhledem k tomu, že Japonců je skoro 130 milionů je to úctyhodné číslo. Na druhou stranu asi nikde jinde na světe neuvidíme mladé dívky ve vchodech do obchodních domů, jejichž jediným úkolem je klanět se zdvořile příchozím. Nikde jinde neuvidíme rovnače kol do stojanů, otírače držadel u eskalátorů nebo navigátora na parkovišti, který ukazuje kde je volné místo a kde je možné zaparkovat.

Japonsko rovná se elektronika. Taky jste si to mysleli? Nebojte není to tak strašné. Japonci se sice dívají na televizi v mobilu, důchodci ve vlaku se sluchátky v uších poslouchají MP3, každé auto má GPS navigaci a televizi, automaty na kafe, čaj, zmrzlinu, nudle, pivo nebo cigarety jsou na každém kroku, ale pořád to ještě může být horší :-)

O tom, jak moc mají v Japonsku všechno organizované už víte. Jen namátkou – naprosto přesné vlaky, gongy na začátku a konci pracovní doby, pečlivě vyznačené koridory pro nástup a výstup, uniformy i pro popeláře a taky pečlivě zastřižené stromy :-)

Ještě vás to baví číst? No máte výdrž :-) Slibuji, že s vážnými tématy už končím. O víkendu se chystám na sever Japonska do národního parku Hakkoda takže příště to bude zase v cestovatelském duchu :-)

Knedlo vepřo zelo :-)

I když jsem už něco málo o japonském jídlu napsal dřív, tohle téma si zaslouží větší pozornost. Takže hurá do toho :-)

Zkusme se nejdřív vrátit zpět v čase. Je rok 1850, v Japonsku vládne císař a šogůnové, země je naprosto odříznutá od okolního světa, maximálně můžete lodí doplout do Číny nebo Koreje. Japonci jedí jen rýži, mořské plody, soju a nudle. Nic jiného k jídlu v zemi není…

A teď rok 2007. Japonsko je moderní země, vládne vláda a parlament. Letadlem lze letět kamkoliv do celého světa. A co se stalo s japonskou kuchyní? Z ciziny Japonci dovezli prasata, krávy, kuřata a chovají je na farmách v horách. Z Itálie dovezli špagety (rozdíl mezi špagetami a nudlemi- nudle jsou tlusté a vždycky plavou v nějakém vývaru. Vývar může být teplý nebo studený). Z Ameriky dorazily do Japonska hamburgery, steaky, McDonalds a KFC (ach ta globalizace…). Přesto však Japonci zůstávají hodně věrní tradiční japonské kuchyni.

Japonská kuchyně rovná se rýže kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv a skýmkoliv:-) K snídani, obědu i večeři…. Japonci kromě rýže ke snídani jedí většinou nějaký salát z mořských plodů a polévku miso. Miso je vlastně pasta ze sojových bobů, která se povaří ve vodě spolu s různými přísadami - zeleninou, rybami, sojovým sýrem tofu nebo v poslední době i s vepřovým či hovězím masem. Miso je v Japonsku velmi populární a jí se často i k obědu a i k večeři. Miso polévka se podává v malé mističce, žádný talíř :-)

Oběd se většinou skládá z několik chodů – nečekejte jedno hlavní jídlo jako v Evropě. Na tácu dostanete kromě miso polévky a čaje i několik menších misek. V jedné je vždy rýže, v další nějaký salát (většinou z mořských chaluh nebo čínského zelí), v další kousek v sojové omáčce naložené zeleniny a ve větší misce nebo na talíři je hlavní chod. Hlavní chod může být smažená, vařená, dušená nebo grilovaná ryba, malé kousky masa s vařenou zeleninou, smažené kuřecí nebo hovězí maso ve strouhance. Japonci používají minimum koření a skoro žádnou sůl. Ani rýže není slaná. Nedostatek koření se kompenzuje přidáváním sojové nebo worchestrové omáčky. Omáčku si přidá každý sám podle chuti. Někdy je to zvláštní pocit polévat si smažené ve strouhance obalované kuřecí maso (prostě cosi jako řízek) sojovou omáčkou a jíst k tomu rýži :-) Brambory se v Japonsku jako příloha vůbec nepoužívají…K večeři se často jedí nudle. Japonci mají dva druhy nudlí, světlý udon a hnědou sobu, z Číny adoptovali ramen nudle. Obvyklá bývá také kari-rýže, což je rýže politá hnědou zeleninovou omáčkou ochucenou kari. Zvláštní je, že v omáčce jsou často kousky brambor, takže vlastně jíte brambory a přikusujete rýži :-).

Všechno japonské jídlo se jí hůlkami. I miso polévka-hůlkami sníte pevné části a zbylou polévku vypijete. Překvapivě jednoduché je jíst rýži hůlkami, protože japonská rýže je lepivá. Naopak celkem sranda je jíst hůlkami nudle, jsou totiž dlouhé s klouzavé. Proto se nudle většinou srkají. Asi si dovedete představit, jaké zvuky se ozývají od stolu když se servírují nudle…. ale v Japonsku je to povolené a není to nezdvořilé.

Jak už jsme psal dříve, Japonci jsou snad jediný národ na světě, která tak často jí syrové maso. Nejen rybí (suši a sašimi), jakékoliv syrové mořské potvory včetně chobotnice a krevet, ale i koňské a největší specialitou jsou syrová hovězí játra. Sašimi je připravované z nejrůznějších druhů syrových ryb - například kapra (japonský kapr má bílé šupiny a červené fleky), platýse, ale i žraloka a dalších. Na první pohled je příprava sašimi velmi jednoduchá, stačí nakrájet rybu na plátky, ale chuťově se velmi liší podle toho, jestli rybu krájel někdo zkušený nebo pouhý začátečník. Není krájení jako krájení :-) Suši je plátek syrové ryby položen na povrch válečku z rýže a ten je pak ještě celý zabalen do jednoho z druhů jedlých mořských řas.

V posledních letech se skladba japonského jídelníčku rychle mění - jí se stále více masa, mléka a mléčných výrobků a naopak se poněkud snižuje mimořádně vysoká spotřeba rýže. Přesto i nyní je spotřeba masa na osobu asi čtyřikrát menší než u nás…možná proto těžko najdete obézního Japonce. V Japonském supermarketu najdete vždycky velký regál s rybami, škeblemi a chobotnicemi, velký výběr je i mezi instatními nudlemi, možné je koupit i toustový chleba (na rohlíky nebo klasický český chleba zapoměňte) a velké množství sladkého plněného pečiva. Koupě tohohle pečiva je někdy sázka do loterie, protože nejde poznat, jaká náplň je uvnitř a zelená melounová marmeláda mi moc nechutnala :-).



Prakticky nikde se nedá sehnat mouka, kvasnice, tvrdé salámy, párky, sýry, většina koření (jen kari mají všude :-) ) a mnoho dalších českých potravin. Mezi zeleninou vedou už zmíněné chaluhy, mořské řasy a čínské zelí. Ovoce je snad nejdražší na světě… Začal podzim a v obchodech se objevila první letošní jablka. Skoro se mi zatajil dech. Jablka se většinou prodávají po kusech a JEDNO jablko stojí v přepočtu asi 40 Kč (ano čtete dobře, není to překlep…). Stejné je to s broskvemi, rajčaty nebo hroznovým vínem… Tak a konec, zbývá jen popřát dobrou chuť :-)

Divočina jménem Nikko

Nikko je v Japonsku hodně profláknuté místo. Je to jediné místo, kde je možné vidět barevně zdobené chrámy a svatyně. Unesco, davy turistů... Proto jsem to vzal trochu z druhé strany. Vlak ze Somy do Nikko, pak přestup na autobus a cesta směrem do hor, do národního parku. Nikko leží v nadmořské výšce 513 metrů, linkový autobus za hodinu a půl ujede 20 kilometrů (jízdenka stojí v přepočtu asi 300 Kč…), serpentýnami překoná převýšení skoro 1000 metrů a já vystupuji na konečné zastávce. Dál už nic nejede. Yumoto, poslední výspa civilizace. Jezero, hory všude okolo, pár hotelů a kemp. Stavím stan a hurá do divočiny :-)


Trasa přes náhorní plošinu Senjo-ga-ra je celkem dobře značená, občas rozcestník dokonce i v angličtině. Cesta po dřevěných chodnících, výhledy na sopku Nantai i ostatní okolní dvoutisícovky, zvláštní vysokohorská flora. Ale co znamenají všechny ty červeně orámované cedulky podél cesty napsané v kanji? (rozuměj ve stylu rozsypaný čaj :-) ). Význam chápu až v momentě, kdy je cesta dál zahrazená závorou a vedle kanji nápisu je i fotka poničeného chodníku. Aha. Takže letní deště poškodily cestu a ta je teď neschůdná. Jenže co teď? Vracet se zpátky? Stejnou cestou? Původní plán byl dojít k vodopádu Ryuzu-no-taki a nazpátek dojet autobusem. A navíc se začíná stmívat…. Nedá se nic dělat, závora nezávora, přelézám a pokračuji dál po zakázané cestě…


A po hodině cesty bez sebemenších problému mě spolu se soumrakem vítá i vodopád Ryuzu-no-taki. Tak proč ta závora?


Druhý den, celodenní výšlap na Shirane san, 2578m. Celkové převýšení přes 2500 metrů, prostě pravý vysokohorský nářez :-) Stoupání je vražebné, obvzlášť když cestu ještě zpříjemňují popadané stromy a japonská variace na kosodřevinu.


Ale sláva, po dvou hodinách konečně na hřebenu a Shirane san na obzoru :-) Až na vrchol to ale trvá další dvě hodiny. Cestou potkávám docela dost Japonců, většinou důchodců. Docela se diví, že vidí cizince v těhle končinách, hádají odkud jsem. Fakt vypadám jako student z Nového Zélandu? :-)


Počasí přeje, mraky jsou vysoko a výhled je úchvatný. Vysoké travnaté kopce jako v Nízkkých Tatrách spolu se spoustou jezer jako ve Vysokých Tatrách. V dálce opět sopka Nantai, jezero Chuzenji-ko a kdesi za horama Nagano. Olympiáda, rok 1998 a zlatá medaile pro Čechy v hokeji, pamatujete? :-) Vrcholové třistašedesáti stupňové video na jůtůbové stránce.


Cesta dolů je stejně strmá jako ta nahoru, kolena trpí. Navíc čím blíž se blížím zpět do kempu v Yumotu, tím vyšší je japonská kosodřevina, až mě nakonec úplně přeroste, prostě zelený tunel :-)


Japonský kemp to je jen louka u dolní stanice lyžařského vleku a kohoutek se studenou vodou. Na záchod hezky do lesa no a umýt se-kde jinde než v onsenu :-) (pro ty kdo nečetli minulý článek - onsen je něco jako veřejná koupelna). Yumoto je termální oblast, po výbuchu blízké sopky Nantai tady vznikla spousta horkých sirných vřídel. Takže nejdřív se umýt od hlavy až k patě a pak hurá do nažloutlé, smrduté a kouřící hodně teplé vody. Pekelné koupání :-)


Poslední den v Nikko národním parku. Krátký výlet k jezerům Karikuma a Kirikuma. Ale pozor- tohle je finta na turisty, žádná dvě jezera, jen jedno dlouhé úzké s malým průlivem uprostřed. Tak proč dvě jména? Za dvojjezerem je ještě jedna atrakce-ohrazená louka, pasoucí se krávy a Japonci jako v ZOO. Tak děti, takhle vypadá kráva :-) Domácí zvířata se v Japonsku nevedou. Vůbec. Ani slepice, ani králíci, natož pak krávy, prasata nebo ovce. Farmy se zvířaty jsou pouze v horách a na Hokaidu, nejsevernějším a nejhornatějším Japonském ostrově. Autobus zpátky do Nikko ani tentokrát rychlostní rekord nepřekonal a tak na prohlídku chrámů zbyly jen dvě hodiny.


Už jsem viděl spoustu japonských chrámů, takže jsem od chrámů v Nikko moc neočekával. A možná proto se mi tak moc líbily. Krásné :-) Víc fotek na rajčatové stránce.


V lesoparku mezi spoustou stromů roztroušená hromada šintoistických svatyní a buddhistických chrámů v těsném sousedství. Jako kdyby mezi sebou navzájem soutěžili, který z nich je hezčí. Nádherně zdobené, malované, se spoustou soch, kamenných i ocelových lamp a vstupních bran. A málo návštěvníků těsně před zavíračkou, nikde žádné fronty :-) Tleskám, Nikko :-)

Osmnáct hodin a tma jako v ranci. V Japonsku se prostě stmívá brzo. Země vycházejícího slunce je i první zemí zapadajícího slunce. A s první rozsvícenou pouliční lampou mizí i veškerý ruch. Všechny obchody, přes den plné turistů, najednou zavírají, přeplněné ulice najednou osiří. Nikde nikdo. Zvláštní atmosféra…

A mimochodem. S přibývajícími kilometry od Nikko přibývá i deště. Před půlnocí vystupu z vlaku na nádraží v Somě a venku prší. Prý v Somě pršelo celý víkend… A ještě jedna poznámka. Asi jste postřehli, že jsem byl v Nikko tři dny. To proto, že kromě soboty a neděle bylo volno i v pondělí. Byl totiž státní svátek důchodců :-) Japonsko je ale hodně pracovitá země a něco jako státní svátek se tu moc nevede, takže příští týden jdeme do práce i v sobotu…Den volna navíc, to přeci nejde… :-)