Šinkanzenem do sauny

Před sedmou hodinou ráno vyrážíme s Honzou ze Somy. Nejprve lokálkou do Sendaje, pak šinkanzenem do Tokya a Kyota. Šinkanzen – rychlý, pohodlný, hoodně drahý: rychlost kolem 250 km/hod, místa pro nohy daleko víc než v letadle, hodinová jízda stojí v přepočtu asi 1000 Kč. Šinkanzeny jezdí po oddělených kolejích, mají vlastní nástupiště se značkami, kde budou dveře až vlak zastaví. Cestující čekají na značkách ve dvojstupu. Jízdenky se nekontrolují ve vlaku, ale už při vstupu na nástupiště musí cestující projít speciální branou.


V Kyotu jsme za 6 hodin. Hned na nádraží nás praštilo do nosu obrovské teplo a hlavně dusno. Už v Somě nás varovali, že čím víc na jih pojedeme, tím větší saunu zdarma kdekoliv na ulici dostaneme. Takže to vypadá, že si dáme nonstop týdenní saunu :-) Hotel nacházíme celkem snadno - je to typicky japonský ryokan, takže se zouvá hned u vchodu a spí se na zemi na tatami matracích.

Kyoto bylo hlavní město Japonska do roku 1868. Má přes 1900 budhistických chrámů a šintoistických svatyní. My jsme ještě odpoledne navštívili Sanjusangendo, vytipovaný Unesco chrám známý tím, že v hlavní hale je 1001 soch ze 13. století. Což o to, v hlavní hale je opravdu soch nepočítaně, ale ve srovnání s ostatními místy, která jsme navštívili později, to nebylo nic moc, byl jsem docela zklamán. Aneb: není všechno zlato, co je Unesco :-)

Kiomizudera chrám byl hned za rohem. No on to není jen jeden chrám, ono je to spíš chrámové městečko :-) Chrámů je v něm hromada a hned vedle je další chrámové mestečko, a za ním další, a další…. :-) Před vstupem do chrámu je nutné se opláchnout vodou, posvátná studánka musí být před každým chrámem, a zout se, posvátný botník je hned u vchodu :-) Kiomizudera leží na úpatí hor nad Kyotem, z jeho terasy je krásný rozhled na celé Kyoto. Možná proto v něm bylo turistů jako much.

Ve svatyni Kodaiji nás dostihl soumrak. Konečně chladněji , protože vedro a dusno bylo neuvěřitelné, pot z čela jsem nestačil otírat a tričko bylo propocené skrznaskrz. Možná proto se mi Kodaiji líbila asi nejvíc. Opět celý komplex budov, mezi nimi kamínkové cestičky, zenová-kamínková zahrada, jezírka, bambusový les, obrovský hřbitov. A skoro žádní turisté, jen místní v kimonech, kteří se přišli pomodlit :-) Atmosféra nepopsatelná.

Podobné to bylo i v Yasaka-jinga. Svítící kamené lampy, lampiony, železní draci hlídající vstupní bránu. A nikdo uvnitř…

Čtvrť Gion je vyhlášená tím, že po západu slunce je možné v ulicích potkat nějakou Gejšu jdoucí do práce :-) Gejša to je taková ta paní v kimonu s bílím obličejem a načesanými vlasy, co si o ní Evropané nesprávně myslí, že je to japonská prostitutka. Chodil jsem po Gionu jako divý, ale potkával jsem jen samé cizince, gejša nikde ani jedna. Asi už je Gion moc vyhlášená gejšovská oblast, ve všech průvodcích se o Gionu píše, takže už asi Gejši přestalo bavit nechat se furt okukovat cizincema a odstěhovaly se do jiné čtvrti:-) A protože to v průvodcích už nestihli změnit, tak po Gionu každý večer stále marně bloumají davy cizinců v touze spatřit Gejšu :-)

Hned za Gionem začíná centrum Kyota – takže mrakodrapy, nové moderní krabico-idní budovy. Nic pro mě. Ale taky úzké lampionami osvětlené uličky s malinkými hospodami, vůně ryb, řeka s hladinou pokrytou odlesky tisíce světel, objímající se zamilované páry na břehu mlčky hledící do vody. Takovéhle Japonsko mám rád :-)