Několik hodin se dá procházet areálem kolem hlavní svatyně a pořád jste v bránovém tunelu. Samozřejmě, že tunel občas končí aby bylo místo na další, vedlejší svatyni, ale hned za ní zase začíná tunel k další vedlejší svatyni. Celý kopec Inariyama nad Fushimiinari je protkaný tunelovými cestičkami ke svatyním. Každá svatyně je zasvěcená jinému božstvu, před každou svatyní studánka, všude cítit vonné tyčinky a na všechny dohlížejí kamenní draci, vlci a jiné obludy. 
Zajímavé bylo, že brány byly z jedné strany popsané. Že by nějaké motlitby nebo myšlenky k rozjímaní? Ale nápisy byly jen z jedné strany a ať jsme zvolili jakoukoli cestu, vždycky byly na opačné straně bran a museli jsme se otáčet, abychom je viděli. Došli jsme až na vrchol kopce k poslední svatyni s výhledem na Kyoto. A náhle - ejhle: po cestě zpět, dolů z kopce jsou najednou nápisy směrem k nám :-) Honza luští kanji znaky: „ Hotel Kyoto In“ A najednou je to jasné :-) Žádné motlitby, sprostá reklama je to!! Na každé bráně je zezadu napsané jméno toho, kdo bránu chrámu věnoval aby si získal přízeň šintoistických božstev. Proto nejsou nápisy vidět cestou nahoru, aby nerušili věřící v rozjímaní.
Pan domácí z hotelu nám doporučil městečko Uji s chrámem Byodoin. Prý je to tak hezké místo, že ho Japonci natiskli na deseti-jenovou minci. V největším odpoledním dusnu se přesunujeme do Uji, no aspoň že ve vlaku mají klimatizaci, a pak ještě asi hodinu odpočíváme ve stínu u řeky, kde je aspoň trochu chladněji. Když největší vedro pomine (rozuměj neotírám si zpocené čelo každých třicet sekund ale jen jednou za minutu :-) ) vcházíme na prohlídku do Byodoinu. Zklamání je ale velké. Byodoin je určitě hezké místo, chrám uprostřed zahrady s jezírkem je nádherný, ale ne když skoro jeho celou přední stranu zakrývá lešení… :-( Proč nám to nikdo neřekl? Aha – anglické upozornění je jen u jižní brány a my přišli severní, pan domácí to neví nebo je to snad tím, že Byodoin je památka Unesco? :-) Kdo ví :-) Nicméně – mají tu aspoň muzeum se sochami, kovanými fénixy a klimatizací :-)
Co s načatým večerem? Paní z infocentra na nádraží v Kyotu ochotně radí Arashiyama. Že to byla dobrá rada se ukázalo hned v druhé uličce za nádražím. GEJŠA !!! A za ní druhá!!! Uff :-) Zmocnila se mě až skoro úcta, jako kdybych se jich bál. Kimono, velká mašle na zádech, bíle nalíčený obličej, pečlivě učesané vlasy. Takže žádný Gion, gejši se přestěhovali do Arashiyama :-) Ve Tenryuji je možné prohlédnout si klasický japonský interiér. Papírová okna, odhrnovací dveře, nízké stolky, rohože tatami, jednoduché, strohé, hezké :-) A nikde žádné židle. Prý před sto lety nebyla v Japonsku ani jedna židle, ale se pak začali přistěhovávat cizinci a tak dnes v Alpsu nesedíme na zemi ale na židlích :-)
Kolem Tenryuji je zenová relaxační zahrada. Japonci mají všechno uspořádané a organizované. I zahrady. Pečlivě zastřižené stromy a keře, uhrabané kamínkové vzorované záhony a ani angličani snad nemají tak pěstěný trávník.
Zenová zahrada vlastně znamená čtyři věci: krása, souznění, klid a meditace. Jen ten klid mi tam nějak chyběl, protože v korunách stromů dělali neuvěřitelný randál semi. Pro cizince je tenhle hmyz horší než siréna. Nepříjemné, hlasité, protivné. Semi žije tři roky pod zemí v hlíně jako larva, pak se zakuklí a přemění se v jakéhosi velkého brouka. Tenhle brouk pak vyleze ven a žije jen tři dny…Možná proto dělá tak velký rachot.
Ze zahrad vedla cesta bambusovým hájem do parku Kameyama. Bambus je vysoký, tenký a dutý. Věřte mi, já klepal na jeho kmen a znělo to fakt dutě :-) V bambusovém lese je tma i ve dne, protože bambusy rostou blízko sebe a tak přes nahuštěné koruny neprochází skoro žádné světlo.
V Kameyamě jsme vylezli až na vyhlídku na údolí Hozugawa. Strmé skály, zelené stromy, řeka, lodě, no skoro jako na Sázavě :-) A když se k tomu ještě přidá západ slunce, hm….
Žádné komentáře:
Okomentovat