Na kole Polabanka Japonskem se řítí

Momentálně jsem majitelem dvou jízdních kol. Jedno je zaparkované v garáži v Rybné. Favorit z osmé třídy, stále téměř pojízdný :-) Druhé jsem zdědil po Irovi, který byl v Somě přede mnou. Na Japonsko je to hodně luxusní kolo, na předním kole osmička jen trochu, brzdy používám zároveň jako klakson a kolo má dokonce i přehazovačku. Většina Japonců má jen obyčejnou „ukrajinu“. V Japonsku totiž neexistuje žádná hromadná doprava, jen drahé vlaky a občas nějaký autobus, takže jediným dopravním prostředkem je auto nebo kolo. A právě na kole potkáte každé ráno děcka jedoucí do školy i dospěláky do práce. Ať se děje co se děje, vichřice nevichřice, déšť nedéšť. Japonci jezdí v dešti na kole s deštníkem v ruce…


Vyrážíme na výlet okolo Somy. Plný elánu šlapu do pedálů, vyjíždím na silnici a v hlavě mi zní známá písnička od Svěráka:-) Ale ouha…proč na mě to auto bliká a troubí? Aha, první zrada, jedu v protisměru, zapomněl jsem - v Japonsku se jezdí vlevo :-) Jízdu po levé straně silnice zvládne každý, ale vymazat z hlavy, že na každé křižovatce musíte do levého jízdního pruhu, že rozhlížet se musíte obráceně než v Čechách, tj. nejdřív do prava a pak do leva, to už je horší… Když k tomu ještě přidáte ne moc dobré japonské řidiče za volantem, je to tak na oblečení brnění před jízdou… :-) Vyřešil jsem to jízdou po chodníko-cyklostezce. Jezdí tak totiž všichni, na silnici se asi žádný cyklista neodváží. Doteď jsem ale nevypozoroval, po jaké straně chodníku se jezdí, přijde mi, že půlka Japonců jezdí vpravo a půlka vlevo. Takže každé vyhýbání se s protijedoucím kolem je jedno velké dobrodružství :-) No a o chodcích se snad radši ani zmiňovat nebudu…

Oceán :-) Modré nekonečno mezi Japonskem a Amerikou. Voda se zdá modrá, pohled pod hladinu je ale spíš žluto-hnědý. Možná za to může přílivem rozvířený písek ze dna, možná blízký přístav, možná všudepřítomné vlnolamy. Moje první koupání ve slané vodě, teda pokud nepočítáme 10 vteřin plavání v Baltském moři ve Švédsku letos v dubnu :-) Voda je fakt hodně slaná: cítit je to nejen při náhodném loknutí, ale sůl pálí v očích a i drobné odřeniny na kůži štípou.

Celé pobřeží je vlastně jeden velký park. Pláž, vyhlídkový most, maják, záliv a starý přístav. Prostě spousta možností, jak strávit příjemné odpoledne. Cesta zpět vede skoro celou dobu mezi poli s rýží. Pěstují Japonci vůbec něco jiného?


Druhý den, druhá strana Somy. Hory :-) Sice ne moc vysoké, jsou to hory :-) Nikdy jsem nebyl moc velký cyklista, takže výšlap na hřeben a půlkilometrové převýšení mi dává docela zabrat, zvlášť když Teploměr ukazuje 28 stupňů už v deset dopoledne. Doteďka nevím, jak se mi podařilo vymotat z nekonečně se kroutících serpentýn, nečekaných odboček a křižovatek. Spíš než podle japonské mapy se orientuju podle intuice, příště kompas s sebou :-)

Konečně na vrcholu, ale se to stalo? Nepřejel jsem hranice do nějaké jiné země? Tohle je úplně jiný svět, úplně jiné Japonsko. Kopce, lesy, malé farmy a políčka se zeleninou (čtete dobře, ne rýže, ale zelenina :-) ), dokonce i krávy (sláva, mléko není instantní :-) ). A taky nečekaně velké golfové hřiště :-).


Sluníčko svítilo oba dny jako o život. Možná proto si vzalo na další týden dovolenou a vůbec se na obloze neukázalo. Stmívá se brzo, kolem šesté odpoledne už je naprostá tma, a tak je večer aspoň víc času na sledování Mistrovství světa v atletice z japonské Osaky:-) Taky koukáte?