Hned na nádraží odchytávají cizince v infocentru a prý odkud jsem a co dělám v Naře :-) A že prý když už jsem v Naře, tak se musím zúčastnit čajového ceremoniálu. No moc jsem se nebránil a za 20 minut už mě dvě Japonky oblékaly do kimona. Vybraly mi to největší a stejně bylo malé, břicho mi omotali ručníkem (to jsem fakt tak hubenej?) a oblékli mě do různě dlouhých pruhů látky, které se vzájemně všelijak zavazovali a zamotávali až z toho vzniklo kimono:-) Žádné knoflíky, žádné zipy, jen uzle a mašle. No, sluší mi to? :-)
Každý dům v Japonsku by měl mít čajovou místnost pro čajový obřad. Japonci při pití čaje odpočívají a relaxují, čaj se připravuje a podává podle přesně stanovených pravidel. Čajový obřad z pohledu cizince – do čajové místnosti se leze po čtyřech malým otvorem (v kimonu je to skoro artistický výkon… :-) ), hostitel připraví zelený čaj (čaj rozemletý na prášek se zaleje se horkou vodou a našlehá se pěna malou metličkou) a ten se pak pije. Celé je to provázeno neustálými úklonami k vyjádření úcty. Zajímavý zážitek :-)
V Naře jsou dva velké chrámové komplexy. V Horyu-ji najdete nejstarší pětipodlažní pagodu v Japonsku a spoustu dalších většinou dřevěných budov až ze 7. století. Nicméně jsem z nich zase tak uchvácený nebyl, přeci jen jsem už pár budhistických chrámů viděl, a víc mě uchvátil místní supermarket, kde jsem zase po dlouhé době pořídil západní oběd :-)
Zato už cesta do druhého chrámového komplexu Todai-ji slibovala nevšední podívanou. Všude kolem cesty do chrámu totiž bylo nejen velké množství turistů (chrám je v Unescu…) a pouličních prodavačů všeho možného, ale taky spousta srnek a jelenů :-) Loudili jídlo, chtěli podrbat za ušima, pletli se do cesty, smrděli a neuklízeli po sobě bobky :-) Ochočenější zvířata jsem snad v životě neviděl ani v zoo.
Hlavní chrám v Todai-ji je obrovský. On totiž musí být obrovský, protože uvnitř je budha sedící na lotosovém trůnu. No to by zas nebylo až tak nic extra, takových sedících budhů tu mají hafo, ale tenhle sedící budha je vysoký patnáct metrů… Když ho poprvé spatříte, tak se vám skoro zatají dech. Je neuvěřitelné, že něco tak velkého byl někdo schopný postavit před tisíci lety…
Nejlepší rozhled na Naru je z kopce Wakakusa. Protože rozcestník byl jen ve stylu rozsypaného čaje, dorazil jsem na vrchol z úplně opačné strany než přicházeli všichni ostatní :-) Ale co, to se taky počítá :-) Kromě hromady srnek mě na vrcholu překvapilo docela velké množství Japonců. To je Wakakusa tak populární? Ale kdepak, to jen místní krotí svoji vášeň – fotografování. Zvláštní zjištění, že někdo dokáže hodinu bez přestání fotit stádo srnek :-) A už ani nemluvě o západu slunce. Jak si někdo dokáže užít západ slunce, když ho pořád jen fotí?
Cesta nazpět dolů skoro potmě podle japonsky psaných směrovek skončila přelézáním plotu, no hlavně že nebyl s ostnatým drátem… :-)
Nara se mezitím oblékla do nočního-světélkového-festivalového kabátu. Spousta malých svíček, nasvícené chrámy odrážející se v jezírkách, vůně vonných tyčinek, zvony a budhistické motlitby, ale i spousta lidí a smrad přepáleného tuku ze stánků z občerstvením. Tak které hlavní město je nejhezčí? :-) Nemůžete se rozhodnout? Třeba pomůže víc fotek na rajčatové stránce.
Žádné komentáře:
Okomentovat