Ze sauny do lednice

Změna je život. Občas nutná, nevyhnutelná, někdy prospěšná, jindy neškodná. A protože saunování a propocených triček už bylo dost, bylo rozhodnuto, že dál na jih do většího tepla na ostrov Kyushu se už nepojede. A protože jsem byl nadšen svým horolezeckým úspěchem na Misenu včera, co takhle sopka Fuji dnes? Vždyť má jen 3776 metrů :-) No jo, jenže lézt nahoru ve 35 stupních, to asi nebude jen tak… nějaký nápad? Hm ? Co takhle na Fuji vylézt přes noc? Teplota v noci je asi 25 stupňů, nahoře si užiju východ slunce a hurá zpátky :-) Joj to je nápad :-) Jestli si v tuhle chvíli myslíte, že už jsem se zbláznil úplně, tak pozor. Lezení na Fuji přes noc je v Japonsku úplně normální a patří k místním tradicím.


Ale popořádku. Den začal pozvolna v Hirošimě. Copak asi budou vystavovat v místním muzeu…hm… :-) … Atomovou bombu mají v muzeu rozebranou ze všech stran a úhlů, ze shora i zespodu, zvenku i uvnitř. Občas to nebyla veselá podívaná.


Modely Hirošimy před a po výbuchu, dobové fotografie, kámen s vypáleným obrysem člověka, který na něm před výbuchem seděl… Překvapivě často se v muzeu zmiňují o Čechách. Nejenom o Janu Letzelovi a A-domu, ale mají tam i dopis Václava Havla a fotku z demonstrace na podporu Hirošimy ze Staroměstského náměstí.


Šinkanzen Nozomi je nejrychlejší vlak, co v Japonsku mají. Zastavuje jen ve velkých městech a malé stanice přeskakuje. Polední Nozomi z Hirošimi byl úplně nacpaný a poprvé jsem si nesedl a stál v uličce. Šinkanzen Kodama zase zastavuje úplně všude, je pomalejší, ale zato si v něm sednete :-) No a o osobáku ani nemluvě, ten zastavuje snad na každém rohu. Kombinací všech třech jsem ujel 800 kilometrů za 5 hodin. Srovnejte s Českýma drahami :-)

Cesta vlakem byla ospalá, líná. Ale pak se strhla bouře… takže:

16:45 – vystupuju z vlaku v Gotembě.

16:50 – na informacích kombinací Japonštiny, angličtiny a rukamanohamaštiny zjišťuju, že poslední autobus na Fuji jede za deset minut… Tak rychle jsem snad ještě nebyl sbalený. Přebytečné věci ukládám v úschovně na nádraží, v místní prodejně skupuju všechny plněné bagety.

17:00 – sedím v autobuse směr Fuji, pátá stanice :-) Začínám si uvědomovat, že pokud se to podaří, fakt možná vylezu na nejvyšší kopec Japonska… Cesta nahoru je rozdělená na 10 stanic, autobus jede nejvýš na pátou. Převýšení mezi pátou a desátou stanicí je 1300 metrů, cesta má trvat asi 8 hodin.

18:00 – pátá stanice. Při výstupu z autobusu mě vítá jakási babička, podává mi čaj a děkuje, že jsem si pro výstup vybral tuhle trasu. Na Fuji se dá vylézt čtyřmi různými cestami, já jsem si vybral ne moc častou cestu Subashiri. Slibuju si od toho, že cesta nahoru bude klidná a nepřeplněná. Na ujasnění-na Fuji se dá vylézt jen v červenci a srpnu a tak se hlavní cestou někdy valí davy…

19:00 – kompletně se setmělo, kolem se valí husté mraky. Snad nebude pršet. Spolu se dvěma Japonci Hirošem a Takae vyrážím. Čelovka nutná. Cesta vede zpočátku „lesem“, láva je ušlapaná a neklouže.

20:15 – šestá stanice. Mraky jsou všude kolem nás. V dáli hřmí bouřka. Že by byl výstup neúspěšný?

21:30 – sedmá stanice. Vylezli jsme nad mraky, bouřka je pod námi a snad tam i zůstane. Nad námi hvězdy:-) Krásná podívaná :-) Začíná mírně foukat vítr, ochlazuje se. Poprvé vytahuju další vrstvu oblečení. Láva začíná být sypká, po každém kroku bota ujíždí o půl kroku zpátky, je to jak chůze do kopce v písku.

23:50 – osmá stanice. 3250 metrů. Fučí jako blázen, zima. Mají tu teploměr. S hrůzou zjišťuju, že je 8 stupňů… o třicet míň než v Hirošimě… Na tohle nejsem vybavený, původně jsem vyjel na teplý jih a ne na studenou Fuji. Teploučká polartecová mikina zůstala ve skříni v Somě… ó jak by se teď hodila…

0:10 – začal nový den. Takae uklouzává na lávě, naštěstí stihne zabrzdit a hned se zvedá. Není to nic vážného.

1:05 – devátá stanice. Vítr je tak silný, že v některých úsecích se skoro nedá udržet na cestě. Tohle jsem ještě nikdy nezažil. Přece se nenechám odfouknout z Fuji!!! Nahoru lezeme skoro po čtyřech. Odpočíváme za každou otáčkou, v každém závětří. Oblečené mám 4 trička, bundu, na nohách troje ponožky a jedny ponožky na rukách místo rukavic. Musím vypadat jako blázen…

1:30 – zakopávám o kus lávy a pád brzdím o jakési skalisko. Levá ruka od krve, ale je to jen obražené a odřené. Zima je obrovská. Mrzne? Vytahuju pláštěnku. Ne kvůli dešti, ale kvůli udržení tepla. Moc to nepomáhá. Klepu se jak ratlík. Zimou? Únavou? Vyčerpáním? Nebo vším dohromady?

2:00 – brána tori. Cože? Fakt už jsme nahoře? 3776 metrů, můj nový výškový rekord :-) Uf :-) Spíš než radost, že jsme to dokázali, mi padá na mysl otázka, co tu budeme dělat ještě 2 hodiny, než vyjde slunce… v takové zimě a takovém větru… kde jsem ty dvě hodiny přečkal, vám nepovím. Možná až v Čechách po pár sklenkách rumu… :-)

4:00 – otvírá se jakási horská chata. Polévka, ohřátá limonáda. Vše jde na dračku. Vrchol se začíná zaplňovat a další lidi neustále přicházejí. Ačkoliv na páté stanici prodávali kyslíkové bomby, nahoře je nepoužívá skoro nikdo. Zato se všichni klepou zimou. Proč neprodávali nějaká přenosná kamna? :-)

4:30 – svítá. Na vrcholu už skoro není kde stát, všude se čeká na východ slunce. Fuji je fakt přelidněná. Ještě že jsem nešel hlavní výstupovou trasou, davy nejsou nic pro mě. Všude pod námi mraky. Východ slunce bude zamračený.

5:00 – KONEČNĚ :-) Ohayo gozaymas sluníčko :-)

5:15 – Teprve teď vidím, co všechno je na vrcholu Fuji. Asi dvě horské chaty prodávají všechno možné, od polévky, přes film do foťáku až po kloubouk. Z pošty můžete poslat dopis (pohledy se v Japonsku moc nevedou), z telefonní budky si zavolat a v nápojovém automatu koupit Pepsi. Bez komentáře…

5:30 – vyrážíme na okružní cestu kolem kráteru. Fuji naposled vybouchla v 17. století, od té doby má typický pravidelný tvar. Sluníčko už docela hřeje, pod námi pořád mraky, výhled dolů asi nebude… Ale i pohled na mraky zeshora stojí za to :-) Obvzlášt na stín Fuji v mracích. Jako v letadle :-) Kráter sopky hluboký asi kilometr, někde ještě loňský sníh.


8:00 – začínáme sestupovat. Hiroši a Takae stejnou cestou, já se vracím zpět po nejrušnější a nejčastější Yoshida trase.

9:30 – cesta dolů je nekonečná. Nudné serpentýny, spousta lávového prachu. Ještě, že jsme tudy nešli nahoru…Boty kloužou, lávu z nich ani nemá cenu vysypávat.

10:15 – opět v mracích, vypadá to, že v údolí pod Fuji bude zataženo a deštivo. Pozoruju lidi vracející se dolů. Špinaví a zaprášení od lávy, unavení… I já vypadám podobně.
(Mimochodem – po návratu z Fuji jsem pral načtyřikrát, špinavé od lávy bylo všechno oblečení, boty, batoh i spodní prádlo :-) Fakt :-) ).
Zato lidi jdoucí nahoru – plní elánu, energie. Někteří viditelně zcela nepřipravení, v polobotkách, kraťasech, s deštníkem a malým batohem se svačinou… Vědí vůbec, co je čeká? nebo to v půlce vzdají?

11:00 – konečně dole, pátá stanice Kawaguchiko, 2350 m. Ale tohle je sakra jiná pátá stanice. Všude spousta lidí, autobusů, až nechutně rušno. Žádná babička s čajem. Kdybych tady začínal včera, tak to snad otočím a nikam nejdu…

12:00 – autobus mě vysazuje u nádraží v městě Kawaguchiko. V hostelu mají naštěstí volno. Ubytování je luxusní, smývám z kůže červenou lávovou barvu. Fuji je schovaná v mracích. Kawaguchiko je známá výletní oblast díky pěti velkým jezerům, takže zbytek dne líně trávím kolem největšího z nich. Chvilku bloudím při cestě na vyhlídku na jezero, rozcestníky ve stylu rozsypaného čaje nezvládám :-) Je zataženo, chladno. Pomalu si uvědomuju, že jsem fakt byl nahoře. I když se Fuji do večera už neukáže, pořád ji v mracích nad sebou cítím :-)