Divočina jménem Nikko

Nikko je v Japonsku hodně profláknuté místo. Je to jediné místo, kde je možné vidět barevně zdobené chrámy a svatyně. Unesco, davy turistů... Proto jsem to vzal trochu z druhé strany. Vlak ze Somy do Nikko, pak přestup na autobus a cesta směrem do hor, do národního parku. Nikko leží v nadmořské výšce 513 metrů, linkový autobus za hodinu a půl ujede 20 kilometrů (jízdenka stojí v přepočtu asi 300 Kč…), serpentýnami překoná převýšení skoro 1000 metrů a já vystupuji na konečné zastávce. Dál už nic nejede. Yumoto, poslední výspa civilizace. Jezero, hory všude okolo, pár hotelů a kemp. Stavím stan a hurá do divočiny :-)


Trasa přes náhorní plošinu Senjo-ga-ra je celkem dobře značená, občas rozcestník dokonce i v angličtině. Cesta po dřevěných chodnících, výhledy na sopku Nantai i ostatní okolní dvoutisícovky, zvláštní vysokohorská flora. Ale co znamenají všechny ty červeně orámované cedulky podél cesty napsané v kanji? (rozuměj ve stylu rozsypaný čaj :-) ). Význam chápu až v momentě, kdy je cesta dál zahrazená závorou a vedle kanji nápisu je i fotka poničeného chodníku. Aha. Takže letní deště poškodily cestu a ta je teď neschůdná. Jenže co teď? Vracet se zpátky? Stejnou cestou? Původní plán byl dojít k vodopádu Ryuzu-no-taki a nazpátek dojet autobusem. A navíc se začíná stmívat…. Nedá se nic dělat, závora nezávora, přelézám a pokračuji dál po zakázané cestě…


A po hodině cesty bez sebemenších problému mě spolu se soumrakem vítá i vodopád Ryuzu-no-taki. Tak proč ta závora?


Druhý den, celodenní výšlap na Shirane san, 2578m. Celkové převýšení přes 2500 metrů, prostě pravý vysokohorský nářez :-) Stoupání je vražebné, obvzlášť když cestu ještě zpříjemňují popadané stromy a japonská variace na kosodřevinu.


Ale sláva, po dvou hodinách konečně na hřebenu a Shirane san na obzoru :-) Až na vrchol to ale trvá další dvě hodiny. Cestou potkávám docela dost Japonců, většinou důchodců. Docela se diví, že vidí cizince v těhle končinách, hádají odkud jsem. Fakt vypadám jako student z Nového Zélandu? :-)


Počasí přeje, mraky jsou vysoko a výhled je úchvatný. Vysoké travnaté kopce jako v Nízkkých Tatrách spolu se spoustou jezer jako ve Vysokých Tatrách. V dálce opět sopka Nantai, jezero Chuzenji-ko a kdesi za horama Nagano. Olympiáda, rok 1998 a zlatá medaile pro Čechy v hokeji, pamatujete? :-) Vrcholové třistašedesáti stupňové video na jůtůbové stránce.


Cesta dolů je stejně strmá jako ta nahoru, kolena trpí. Navíc čím blíž se blížím zpět do kempu v Yumotu, tím vyšší je japonská kosodřevina, až mě nakonec úplně přeroste, prostě zelený tunel :-)


Japonský kemp to je jen louka u dolní stanice lyžařského vleku a kohoutek se studenou vodou. Na záchod hezky do lesa no a umýt se-kde jinde než v onsenu :-) (pro ty kdo nečetli minulý článek - onsen je něco jako veřejná koupelna). Yumoto je termální oblast, po výbuchu blízké sopky Nantai tady vznikla spousta horkých sirných vřídel. Takže nejdřív se umýt od hlavy až k patě a pak hurá do nažloutlé, smrduté a kouřící hodně teplé vody. Pekelné koupání :-)


Poslední den v Nikko národním parku. Krátký výlet k jezerům Karikuma a Kirikuma. Ale pozor- tohle je finta na turisty, žádná dvě jezera, jen jedno dlouhé úzké s malým průlivem uprostřed. Tak proč dvě jména? Za dvojjezerem je ještě jedna atrakce-ohrazená louka, pasoucí se krávy a Japonci jako v ZOO. Tak děti, takhle vypadá kráva :-) Domácí zvířata se v Japonsku nevedou. Vůbec. Ani slepice, ani králíci, natož pak krávy, prasata nebo ovce. Farmy se zvířaty jsou pouze v horách a na Hokaidu, nejsevernějším a nejhornatějším Japonském ostrově. Autobus zpátky do Nikko ani tentokrát rychlostní rekord nepřekonal a tak na prohlídku chrámů zbyly jen dvě hodiny.


Už jsem viděl spoustu japonských chrámů, takže jsem od chrámů v Nikko moc neočekával. A možná proto se mi tak moc líbily. Krásné :-) Víc fotek na rajčatové stránce.


V lesoparku mezi spoustou stromů roztroušená hromada šintoistických svatyní a buddhistických chrámů v těsném sousedství. Jako kdyby mezi sebou navzájem soutěžili, který z nich je hezčí. Nádherně zdobené, malované, se spoustou soch, kamenných i ocelových lamp a vstupních bran. A málo návštěvníků těsně před zavíračkou, nikde žádné fronty :-) Tleskám, Nikko :-)

Osmnáct hodin a tma jako v ranci. V Japonsku se prostě stmívá brzo. Země vycházejícího slunce je i první zemí zapadajícího slunce. A s první rozsvícenou pouliční lampou mizí i veškerý ruch. Všechny obchody, přes den plné turistů, najednou zavírají, přeplněné ulice najednou osiří. Nikde nikdo. Zvláštní atmosféra…

A mimochodem. S přibývajícími kilometry od Nikko přibývá i deště. Před půlnocí vystupu z vlaku na nádraží v Somě a venku prší. Prý v Somě pršelo celý víkend… A ještě jedna poznámka. Asi jste postřehli, že jsem byl v Nikko tři dny. To proto, že kromě soboty a neděle bylo volno i v pondělí. Byl totiž státní svátek důchodců :-) Japonsko je ale hodně pracovitá země a něco jako státní svátek se tu moc nevede, takže příští týden jdeme do práce i v sobotu…Den volna navíc, to přeci nejde… :-)