Cestu znám…

…a neměním směr, dojdu k řece plný ryb až tam na sever :-). Taky znáte tuhle písničku od Kabátu? Já jsem se přesně podle ní řídil, takže hurá na sever :-) . Prodloužený víkend k tomu přímo vybízel, sobota, neděle a v pondělí státní svátek - Den sportu. Jo jo, zvláštní svátky mají v Japonsku :-)


Zatímco centrum Tokya se může pochlubit hustotou zalidnění 13 000 lidmi na km² (!!!) , na severu Japonska bydlí jen 73 obyvatel na km². Většinu severu pokrývají hory, lidé se živí zemědělstvím. Ani šinkanzenem až na sever nedojedete, koleje se teprve se staví :-) Nejsevernějším ostrovem Japonska je Hokaido, ale na objevování jeho krás tři dny nestačí.Ale největším městem severního Honšů je Aomori a odtud už je to na Hokaido co by kamenem dohodil. Takže - vítejte v Aomori :-)

Už zdálky je vidět trojúhelníková budova ASPAM na břehu oceánu. Čtrnácti patrová budova je vlastně obří informační centrum zkřížené s muzeem. V několika výstavních sálech je představen sever Japonska zleva doprava a ze shora dolů, místní hudebník vytrvale drnká na cosi jako kytaru (video na jůtůbové stránce), mají tady panoramatické kino (sedíte uprostřed a promítací plátno je všude dokola kolem vás) a z vyhlídky v posledním patře za dobrého počasí dohlédnete až na Hokaido. Protože však počasí bylo až moc dobré a sluníčko svítilo jako o život, tak Hokaido vidět nebylo. Ale i výhled na okolní poloostrovy, oceán na jedné straně a hory na druhé stál za to. V Aomori je v srpnu jeden z největších festivalů, promenáda po ulicích města se sedmimetrovými papírovými samuraji.

Až do roku 1988 byla jedinou možností jak se dostat na Hokaido loď. Z Aomori jezdil na nejsevernější ostrov parník Hakoda-maru. Protože se na Hokaidu vypěstuje nejvíc rýže a tu je nutné nějak dopravit na jih Japonska, vymysleli Japonci svérázný způsob dopravy. Rýži naložili do vlaku a dopravili ji po klejích na pobřeží , pak s celým vlakem pak zajeli do parníku, přepluli oceán a na druhé straně oceánu zase vlak pokračoval po kolejích :-) Protože to však nebyla doprava spolehlivá, bouře a tajfuny často znemožňovali plavbu, rozhodli se Japonci provrtat pod mořským dnem mezi Honšů a Hokaidem tunel. Je dlouhý skoro 100 km a vede 150 metrů pod mořským dnem. Spolu s otevřením tunelu skončila i doprava parníkem Hakkoda-maru, dnes je z něho plovoucí muzeum. Paní průvodkyni, když zjistila, že jsem z České republiky, se rozzářili oči a vyhrkla: „Čeko, Vjéra Časlávska“. Naše gymnastka, která na Olympijských hrách v Tokyu v roce 1964 získala tři zlaté medaile, je mezi japonskými padesátnicemi velmi populární :-) Vůbec o Čechách toho Japonci hodně vědí, není to jako vloni v Americe, kdy Američani Českou republiku hledali v mapě mezi Ruskem a Mongolskem :-)

Pohoří Hakkoda san leží hodinu cesty autobusem od Aomori. Prostě kdysi dávno vybuchlo pár sopek a dnes je z toho pohoří. Navíc v polovině října začíná sezona barevného listí na stromech, japonský podzim je nejhezčí roční období a kvůli pohledům na kombinaci zelené, červené a žluté vyráží do hor půlka Japonska.


Většina však vyjede na hřeben lanovkou. Důchodkyně Minakuchi a její manžel ale lanovkou nejeli. Minakuchi se ke mně hlásila hned na začátku tůry na nejvyšší vrchol Odake, byla ráda, že si může s někým popovídat anglicky. A tak jsem se dozvěděl, proč mají Japonci čas na lezení po horách až v důchodu, kde v Japonsku rostou nejlepší jablka a jaké to je v Himalájích. Ani mi nedošlo, že Minakuchi šlapala do kopce skoro stejně rychle jako já, skoro jsme nemusel zpomalovat. V šedesáti sedmi letech úctyhodné… :-)


Výhledy z vrcholu Odake 1584 m byli úchvatné. Okolní hory, vyhaslé sopky, v dáli Aomori, oceán a úplně na severu, takový malý flíček…že by Hokaido? :-)


Cesta dál po hřebenu nabízela spoustu výhledů do okolí, no řeknu vám, že on ten pohled na dožluta a červena zbarvené listí fakt stojí za to :-)


Čím blíž jsem se přibližoval ke stanici lanovky, víc turistů jsem potkával. No i když: dá se slečna v lodičkách a paní se slušivém kostýmku ještě považovat za turistu? :-) Jo jo, moderní turistika. Lanovkou hezky bez námahy na nahoru, kousíček pěšky na vyhlídku a pak zas lanovkou dolů :-) Já ale lanovkou dolů nejel, kemp na druhé straně Hakkoda san už mě netrpělivě vyčkával. Že bylo i cestou dolů na co se dívat, je snad jasné, ne? Víc fotek na rajčatové stránce :-)

Protože v kempu v Sukayu zase nějak zapomněli vybudovat koupelnu a pod kohoutek se studenou vodou se nevejdu, tak hurá do onsenu :-) Připomínám- onsen jsou veřejné hromadné lázně většinou s horkou termální vodou. Sukayu onsen byl hoodně hromadný, vejde se do něj najednou až 1000 lidí, muži a ženy se koupou společně v dřevěných cedrových vanách na Adama a Evu, voda je žluto-bílá, může se pít (zajímavá sladko-kyselo-pálivá chuť) smrdí po síře a horká je až moc. Že by ty sopky kolem zas nebyly až tak vyhaslé? :-) Přiznávám, že následující fotka je stažená z internetu, já jsem se fotit neodvážil :-)

Celou noc lilo jako z konve. Nečekaná a velká změna počasí. Stan ale nápor deště a větru vydržel a já si vzpomněl na příběh o 200 japonských vojácích, kteří v zimě v roce 1902 při náhlé změně počasí na Hakkoda san umrzli… Deštivé počasí vydželo celý další den, zmoklý jako slepice jsem byl než jsem stačil dojít na zastávku autobusu.


Po dvou hodinách cesty autobusem přesedám na břehu třetího největšího Japonského jezera na loď. Během hodinové plavby přes jezero se mimochodem dozvídám, že jezero je vlastně zatopený sopečný kráter :-) No kdo by to byl čekal :-) Na druhém břehu jezera přesedám znova na autobus a ještě hodinu to trvá, než konečně vystoupím u vlakové zastávky.

Ani to ale není žádná výhra, cesta motoráčkem do nejbližší šinkanzenové stanice trvá skoro tři hodiny. Na rozdíl od českých červených motoráčků je ale ten japonský hodně pohodlný a tak cesta ubíhá celkem rychle. Zvlášť když ve sluchátkách zpívá Glen Hansard a hrají The Frames :-)

Výhledy na málo obydlenou krajinu neuvěřitelné, malé domečky uprostřed velkých polí, dokola vysoké kopce. Začala sklizeň rýže a na polích podél trati jsou občas vidět svázané snopečky. Rýže se totiž nejdříve poseká srpem, pak se sváže do snopů a nechá se na poli sušit. Po usušení se zrníčka rýže vymlátí jako u obilí.

Cestu ze severu Japonska jsem si užil dokonale. Ještě o něco víc si ji však užil můj vypůjčený stan, když se rozhodl nevystoupit ze šinkanzenu spolu se mnou v Sendai, ale pokračovat dál až do Tokya :-) A mě čekalo japonské jazykové cvičení v kanceláři přednosty stanice na nádraží v Sendai. Nicméně bylo úspěšné, protože poštovní balík z Tokya se stanem došel ve středu :-)