V sobotu poslední pohled z okna ubytovny na Somu a okolní hory. Fotky z tohohle malinkého japonského městečka, posbírané za celé tři měsíce, najdete na rajčatové strance. Poslední cesta šinkanzenem ze Sendaje do Tokya. Hned na nádraží v Tokyu jsem si všiml, kolik je kolem mě cizinců… Jo jo, velkoměsto :-)
Poslední výlet po Japonsku, malé město Kamakura na pobřeží Pacifického oceánu. Poslední návštěva budhistického chrámu, s jedenáctimetrovou sochochou sedícího Budhy se může srovnávat už jenom socha budhy v Naře. Vzpomínáte ?
Poslední nádech slaného oceánského vzduchu, poslední procházka po písčité japonské pláži.
Yokohama byla v roce 1850 úplně obyčejný přístav. Pak ale císař Meiji rozhodl, že povolí cizincům vstup do od okolního světa do té doby úplně odříznutého Japonska a že vstupním přístavem bude právě Yokohama.
A cizinci se začali do Japonska hrnout jako o život. Změnilo to nejen Japonsko, ale i Yokohamu. Přístav připomíná kromě oceánu už jen stará zaparkovaná loď a místo námořníků se mezi místními mrakodrapy potulují turisti.
Národní muzeum v Tokyu je jedno z mála místa v Japonsku, kde uznávají studentům slevu na ISIC kartu. Že mě i po třech měsících má Japonsko pořád čím překvapit jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem zjistil, že japonské obrazy nemají rám… Japonský obraz je prostě jen pruh látky, stočený jako roleta.
Poslední noční pohled na barevně nasvícené mrakodrapy. Aneb všechny šeredné krabicoidní stavby se večer stávají hezčími :-)
Poslední velká tori brána do šintoistické svatyně. Poslední japonské pivo…
V pátek přišel do hospody v Somě i nejvyšší manažer inženýrského oddělení v Somě. Prý byl s mou prací velice spokojen, předčil jsem prý jeho očekávání. Skoro s otevřenou pusou jsem poslouchal jeho nabídku na další, tentokrát dvouletou pracovní stáž v Alpsu. Že by všechno to naposled nakonec nebylo naposled? Bavilo by vás číst postřehy z Japonska další dva roky? :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat