3000 metrů nahoru a 20 stupňů dolů

Phoenix leží uprostřed Arizonské pouště. Krajina kolem něho je vcelku stereotypní -písek, kaktusy, keře, skály... Ze všeho sálá teplo, kousek zeleného musíte hledat jako jehlu v kupce sena nebo třikrát denně zalévat...

Ale už dvě hodiny jízdy na sever od Phoenixu se krajina překvapivě rychle mění :-) Může za to i nadmořská výška - Phoenix leží v 340 m.n.m., dálnice za dvě hodiny cesty překoná převýšení větší než 2000 metrů. A ejhle, najednou jste místo v poušti v lese, teplota klesla o 15 stupňů :-) Flagstaf a jeho okolí bylo cílem víkendového výletu 4 Honeywell čechů :-)

Okolí Flagstafu není známé jen spoustou jezer, kam se jezdí američané zchladit z pouště...

... ale hlavně nejvyšší horou Arizony, která se tyčí přímo nad ním - Humpreys Peak, 3.829 m.

Takže - zhluboka se nadechnout... a jde se nahoru :-) Zrádnost Humpreys peaku není v převýšení - do výšku cca 2800 m se dá vyjet autem, ale v jeho výšce. Převýšení skoro 4000 metrů během jednoho dne není pro tělo zrovna ideální... Motání hlavy, sucho v ústech, špatné dýchání - to jsou jen některé příznaky vysokohorské nemoci. Ale výhledy do krajiny jsou tou nejlepší odměnou :-)

První kilometry výstupu vedou lesem, ale i přes nadmořskou výšku skoro 3000 m je všude hodně zeleně, stromy, ptáci, veverky - arizonské hory totiž leží blíž k rovníku než třeba evropské Alpy.

Za tři hodiny jsme v sedle pod vrcholem Humpreys peaku, který se nám poprvé ukazuje v celé své kráse. Dole pod sedlem je ještě zbytek loňského sněhu...

Najít kyslím v řídkém vysokohorském vzduchu je čímdál těžší... Pavle se motá hlava, Michalovi se těžko dýchá, Honzu taky bolí hlava. Já jsem zatím celkem v pohodě. Vzpomínám na podobný výstup na japonskou Fuji... http://lacmanek.blogspot.com/2007/08/ze-sauny-do-lednice.html

Jdu napřed, na vrchol Humpreys peaku zbývá hodina cesty. Na obzoru se ale objevují velké mraky ... za chvíli se začne blískat, hřmí a na vyprahlou lávovou zem dopadají první kapky deště...

Skoro vybíhám na vršek Humpreys peaku - nahoře jsem za 45 minut :-) Výhled dokola je super - rozlehlé pláně Arizony, kopce v dáli, na severu lze zahlédnou okraj Grand Canyonu. Super odměna za náročný výstup :-) Jenže něco je divné - zjišťuju, že mi nějak podivně praská suchý zip na bundě. Američanovi vedle najednou z ničeho nic přestává fungovat videokamera. Až když na vrchol přijde Američanka, které stojí vlasy na hlavě, vše je jasné..... Nestojí jí vlasy hrůzou, může za to statická elektřina ... Na první pohled legrační, nikdy jsem nic podobného neviděl :-) Prostě všude tak různě praská, vlasy delší než 2 centrimetry se tyčí k nebi jako hřebíky :-) Ale pak všem na vrcholu dojdou další souvislosti - statická elektřina může zničit foťák, omráčit špičky prstů, ale hlavně přitáhnout blesk.... A vzhledem k tomu, že obloha je pořád zatažená a hřmí každou chvíli, není to žádná legrace...

Přemýšlím, zda počkat na Honeywelí kolegy nahoře na společné vrcholové foto... Ale všichni rychle opouští vrchol, hřmí opravdu silně... Nakonec i já scházím z vrcholu níž. Suchý zip na bundě pořád praská a já marně vyhlížím zbytek výpravy. Že by se rozhodli nejít až na vrchol kvůli bouřce? Začnu cházet pomalu dolů... ale ostatní potkám po dvaceti minutách. Pavla se rozhodne nejít až na vrchol, už tam byla při minulé služebce a tentokrát ji opravdu není dobře...Michal s Honzou pokračují na vrchol, ale já už s nima znovu nejdu. Společné vrcholové foto nebude :-( I mě se začíná motat hlava... skoro půl hodiny ležím na velkém kamenu v sedle pod Humpreys peakem a odpočívám.... Cesta dolů trvá přes dvě hodiny, klesání je nekonečné a kolena trpí... Všichni se ale dolů vracíme v pořádku, bouřka nás nezastihla. Jsme unavbení ale šťasní - zdolali jsme nejvyšší vrchol Arizony :-)