Na úvod pohádka. Před miliony let žil v údolí Oak Creek mezi skalami malý dinosaurus. Často si hrál na konci údolí u vodní nádrže, která zadržovala vodu po jarních deštích a kam chodili všichni dinosauři pít. Rád hrabal do hlíny u kamenné hráze, přenášel kameny a všelijak jinak dováděl. Maminka dinosauřice mu sice říkala: "Nehrej si hráze, ještě ji rozbiješ a nebudeme mít žádnou vodu!" ale malý dinosaurus neposlouchal... Jednou takhle hrabal noru hluboko v zemi, aby si mohl hrát s kamarády na schovávanou, když tu najednou se ozvalo praskání...Nejdřív slabé, pak silnější, pak obrovské a nakonec se hráz vodní nádrže s velkým rachotem protrhla...... Obrovská vlna se vyvalila z nádrže, spláchla všechny dinousaury v údolí, takže úplně vyhynuli... A protože už vodní nádrž nezadržovala vodu pro prudkých jarních deštích, voda tekla údolím prudce až vyhloubila kaňon. Konec pohádky. Poučení na závěr - dinosauří maminky se mají poslouchat.
Kaňonem vede silnice z vrchu až dolů. Postupně se proplítá v serpentýnách kolem skal různé barvy - nejdřív bílé, pak oranžové a nakonec rudě červené. Řeka na úplném dně kaňonu se zdá úplně krotká a těžko se dá věřit, že takovýhle potůček mohl vyhloubit tak obrovskou díru do země...
V horkých letních dnes je řeka příjemně ledová a nabízí super zchlazení :-) Navíc řeka vyhloubila do červeného pískovce takové vodní kamenné skluzavky - stačí si jen lehnout do proudu a nechat se unáčet kamenným korytem :-) Sliding Rocks jsou největší atrakcí jakou Oak Creek Canyon nabízí. Zajímavé bylo sledovat, v čem se průměrný Američan chodí koupat. Už hned po příletu do Phoenixu mi v hotelovem bazénu Pavla mírně naznačila, že moje klasické evropské plavky jsou na Ameriku moc evropské...že prý v Americe není zvykem se koukat v klasických plavacích plavkách. Že ona si taky musela koupit jednodílné plavky, aby na ni Američani nekoukali s pohoršením....Prostě v Americe musí být při plavání na veřejném místě vidět co nejmenší část těla. Tak jsem si koupil plavací kraťasy až po kolena, abych tedy nepobuřoval americkou veřejnost... Až při koupání na Sliding Rocks jsem pochopil, že průměrný Američan plavky vůbec nemá. Koupe se totiž oblečený. V džínách, kratasech, v tričku, ale i v botách a ponožkách....
Po pořádném zchlazení v řece a mírném zapečení našich zad na žhnoucím sluníčku pokračujeme dále rozšiřujícím se údolím kaňonu až do města Sedona. Tohle malé městečko vypadá skoro jak z divokého západu... Nízké červené domky, malé obchůdky a restaurace nabízející steak z bizona, všude kolem červené skály. Jen aby zpoza rohu nevyskočil nějaký ozbrojený kowboy... :-)
Steak z bizona byl vydatný až moc, pro lepší trávení vyrážíme na výšlap na červenou skálu jménem Cathedral Rock.
Výstup je náročný už od začátku - nejen díky skoro 30 stupňum ve stínu a žhnoucímu sluníčku, ale taky kvůli bizonovi, který nás tíží v žaludku :-) Navíc cesta není žádný med - strmé stoupání po skále hned od začátku ....
... turisty navíc ohrožují místní, zcela určitě jedovatí živočichové (zrovna jsme byl nemocnej, když jsme to probírali v biologi, tak nevim)...
... a neustále hrozí pád do pichlavých kaktusů, které jsou všude kolem cesty...
Cesta na vrchol trvá asi hodinu, pot z nás leje jak o život, ale už po cestě nahoru jsou výhledy do okolí super. V dálce je vidět Sedona i s diskutovanou moderní kaplí postavenou přímo pod červenými skalami. Najdete ji na fotce? :-) 
Konečně na vrcholu Cathedral Rock :-) Došla nám veškerá voda, nahoře na vrcholu fouká prudký hodně telý vítr - jak kdyby jste si foukali do obličeje fénem ... :-) Ale jsme spokojení, jsme nahoře :-) A dneska nehrozí žádná statická elektřina jako na Humpreys peaku, takže společné vrcholové foto bude :-)
Cestou zpět se ze sedla otvírají krásné výhledy do nekonečného údolí...
... soutěžíme, kde se méně bojí výšek (já vyhrál :-) ) ...
... a kdo je větší než skála na protějším konci údolí (zase jsem vyhrálů já :-) )
Ale co naplat, večer se blíží a nás čeká ještě cesta zpět do Phoenixu... Víkend končí, zítra zase do práce. Tak pápá Sedono :-)
PS: V pondělí jsem zjistil, že mám pěkně spálená záda.... můj z Čech dovezený krém s ochranným faktorem 15 nějak nestačil na arzonské pouštní sluníčko... Při návštěvě drogerie jsem zjistil, že v Arozině se krém s ochranným faktorem nižším než 35 vůbec neprodává... nejvíc na odbyt jdou prý krémy s faktorem 50 a vyšším ... :-)
Ale už dvě hodiny jízdy na sever od Phoenixu se krajina překvapivě rychle mění :-) Může za to i nadmořská výška - Phoenix leží v 340 m.n.m., dálnice za dvě hodiny cesty překoná převýšení větší než 2000 metrů. A ejhle, najednou jste místo v poušti v lese, teplota klesla o 15 stupňů :-) Flagstaf a jeho okolí bylo cílem víkendového výletu 4 Honeywell čechů :-)
Okolí Flagstafu není známé jen spoustou jezer, kam se jezdí američané zchladit z pouště...
Takže - zhluboka se nadechnout... a jde se nahoru :-) Zrádnost Humpreys peaku není v převýšení - do výšku cca 2800 m se dá vyjet autem, ale v jeho výšce. Převýšení skoro 4000 metrů během jednoho dne není pro tělo zrovna ideální... Motání hlavy, sucho v ústech, špatné dýchání - to jsou jen některé příznaky vysokohorské nemoci. Ale výhledy do krajiny jsou tou nejlepší odměnou :-)
První kilometry výstupu vedou lesem, ale i přes nadmořskou výšku skoro 3000 m je všude hodně zeleně, stromy, ptáci, veverky - arizonské hory totiž leží blíž k rovníku než třeba evropské Alpy.
Za tři hodiny jsme v sedle pod vrcholem Humpreys peaku, který se nám poprvé ukazuje v celé své kráse. Dole pod sedlem je ještě zbytek loňského sněhu...
Najít kyslím v řídkém vysokohorském vzduchu je čímdál těžší... Pavle se motá hlava, Michalovi se těžko dýchá, Honzu taky bolí hlava. Já jsem zatím celkem v pohodě. Vzpomínám na podobný výstup na japonskou Fuji... 
Přemýšlím, zda počkat na Honeywelí kolegy nahoře na společné vrcholové foto... Ale všichni rychle opouští vrchol, hřmí opravdu silně... Nakonec i já scházím z vrcholu níž. Suchý zip na bundě pořád praská a já marně vyhlížím zbytek výpravy. Že by se rozhodli nejít až na vrchol kvůli bouřce? Začnu cházet pomalu dolů... ale ostatní potkám po dvaceti minutách. Pavla se rozhodne nejít až na vrchol, už tam byla při minulé služebce a tentokrát ji opravdu není dobře...Michal s Honzou pokračují na vrchol, ale já už s nima znovu nejdu. Společné vrcholové foto nebude :-( I mě se začíná motat hlava... skoro půl hodiny ležím na velkém kamenu v sedle pod Humpreys peakem a odpočívám.... Cesta dolů trvá přes dvě hodiny, klesání je nekonečné a kolena trpí... Všichni se ale dolů vracíme v pořádku, bouřka nás nezastihla. Jsme unavbení ale šťasní - zdolali jsme nejvyšší vrchol Arizony :-)
45 stupňů ve stínu má své výhody i nevýhody. Mezi hlavní výhody patří, že vám rychle uschne mokrý ručník na šňůře :-) Nevýhod je více.... Tak třeba v takovémto počasí není možné skoro vůbec nic dělat...Vedro je už brzo ráno a až večer kolem deváté hodiny, když už je tma, začne být teplota přijatelná... Kam se hrabe Makedonie a smažení vajíček na kapotě auta. Pamatujete?
Parkoviště před hotelem, 7:30 - 35 stupňů. Odemykám auto, otevírám všechny dveře abych vyvětral teplý vzduch, startuju motor a zapínam klimatizaci aby se vnitřek auta aspoň trochu zchladil - jinak by se nedalo na rozpálených sedačkách sedět. Po cca dvou minutách teprve můžu nastoupit a odjet do práce. 
... nebo horolezecká stěna v klimatizovaném horolezeckém centru ....
... nebo zalézt do pelechu v klimatizovánem hotelovém pokoji číslo 336 , odkud píšu i tyhle řádky :-)
