Soma na tři měsíce

Z Tokya je to asi 300 km na sever do města Soma. V Somě budu bydlet a pracovat příští tři měsíce ve firmě ALPS. Jel jsem vlakem. No ono je těžké poznat, kde končí metro a kde začíná vlak, protože vlak i metro jezdí po stejných kolejích a mají stejné vagony. Takže můžu říct, že jsem jel 5 hodin metrem nebo že jsem jel 5 hodin vlakem. Poznat se to dalo jen podle nápisu na nástupištích :-) Jel jsem jen osobákem, šinkanzen si schovám na příště. Cesta vedla podél oceánu, domy postupně ubývaly a přibývalo hor a výhledů. Dvakrát jsem přestupoval. S přibývající vzdáleností od Tokya ubývali vagony a anglické nápisy. Takže nakonec měl vlak jen jeden vagon a všechny nápisy byly napsány ve stylu „rozsypaný čaj“ :-) Nicméně Somu jsem poznal a z vlaku jsem úspěšně vystoupil :-)

Na nádraží mě měl čekat japonský kolega Kitanaka, jenže se někde zdržel a tak jsem se po půlhodině čekání vydal k ALPSu sám. Kitanaku jsem potkal na půli cesty. Zeptal se anglicky, jestli jsem to já. Odpověděl jsem, že ano. A pak se zeptal, jestli umím Japonsky. Odpověděl jsem, že ne. Tím naše komunikace skončila :-) V Tokyu se dalo anglicky domluvit docela v pohodě, myslím, že v Somě bude japonština nutná… Naštěstí v Somě pracuje už rok Honza Málek z Brna a Kitanaka ho celkem úspěšně používá jako živý japonsko-anglicko-český slovník :-).

Ve čtvrtek jsem oficiálně poprvé nastoupil do práce. V celém závodě pracuje asi 600 lidí, polovina ve výrobě, polovina ve vývoji. Já budu pracovat ve vývoji na projektu bluetoothových sluchátek. Po úvodní prezentaci a nezbytných bezpečnostních pokynech přišla na řadu zábavná část dne – fasování pracovní uniformy :-) I když po mě chtěli už dopředu vědět velikost, vyfasoval jsem nakonec to největší co měli a stejně je mi to malé :-) Obvzlášť kalhoty čekají každou chvíli velkou vodu :-) Pak mě Kitanaka představil vedoucímu mého oddělení, ten naštěstí mluví celkem dobře anglicky. Tento týden se celé vývojové oddělení stěhovalo do jiné budovy. Takže jsem pomáhal se stěhováním a přitom poznával japonské kolegy. Kromě Japonců pracují ve firmě i Korejci, pak jeden Ir no a od teďka dva Češi :-).Pracuje se od osmi do pěti s hodinovou pauzou na oběd. Na obědy, ale i snídaně a večeře, je možné chodit do závodní jídelny. Jídlo celkem snáším, až na výjimky (rýži ke snídani mít fakt nemusím…. :-) ). Ale o jídle napíšu víc až někdy jindy. Bydlím na firemní ubytovně asi 5 minut od ALPSu, nedaleko nádraží a centra Somy. Ubytovna je v kolejním stylu, pokoje po dvou (ale Evropané mají výjimku a mají celý pokoj pro sebe), společné záchody a koupelna na patře. Tak a pro dnešek dost, dlouhé koukání na obrazovku počítače není zdravé :-) Tak už to vypněte a zase někdy příště :-) Ahoj!! Ockare sama deshita :-)

Tokyo podruhé

Druhý den v Tokyu jsem si přivstal a už v pět ráno jsem spolu se Samantou, angličankou z hostelu, jel metrem na rybí trh. V životě jsem neviděl tolik velkých ryb, chobotnic, škeblí, mušlí, vodních hadů a já nevím čeho ještě. Všude byl obrovský zmatek, dražili se tuňáci, všude jezdili úzké vozíky s obrovským volantem. Japonští rybáři obrovskými mačetami zabíjeli a kuchali ryby, velkými pilami rozřezávali tuňáky. Po supermoderním Tokyu ani památky, tady se zastavil čas…Rychle z trhu pryč, srovnat si hlavu a žaludek. Třeba do chrámu Yasukuni-jinga. Do tohohle chrámu se chodí vzpomínat na zemřelé ve válce. Je tu i Muzeum války. Japonští piloti před kamikadzí vždycky říkali: „Uvidíme se v Yasukuni“ … Japonců ve válce umřelo 2,5 milionu…
Čtvrť Shinjuku je proslulá zejména výhledem ze 45 patra vládní budovy. Všude kolem zase mrakodrapy, ale páni architekti si tady dali záležet a jedna budova je hezčí než druhá. Tohle už není New York, tohle je Tokyo :-) Přestalo pršet a objevilo se sluníčko, svět byl hned veselejší :-)
Kousek od mrakodrapů je co jiného než…chvilka napětí…no přeci park :-) Park Shinjuku Gyoen je zvláštní nejen tím, že se do něho platí vstupné, ale i spojením tradiční japonské, francouzské a anglické zahrady v jedno. Francouzská to jsou ornamenty z květin a stromy tvarované do kuželů, anglická velké travnaté plochy a volně rostoucí neupravené stromy a japonská? Malá jezírka, mosty, altánky, bonsaje, jakési místní zvláštní stromy a neuvěřitelně hlučný hmyz. Nevím sice jak se ten hmyz jmenuje, ale takový randál snad nedělá ani požární siréna…
Chrám Meiji-jingú byl postaven pro císaře a za války vyhořel. Postavili ho znovu a dnes se tam chodí modlit šintoisté. Aby přilákali pozornost svých božstev tak tleskají. A modlitby se píšou na dřevěné destičky a jsou pověšeny všude kolem.
Odaiba je asi nejhezčí místo, které jsem v Tokyu navštívil. Krásný výhled na oceán, most přes záliv, supermoderní budova Fuji centra, Disneyland, kopie Sochy svobody (já se toho New Yorku snad nezbavím….), západ slunce a pomalu se rozsvěcující mrakodrapy v dáli. Neuvěřitelné… Do toho ještě super cesta nadzemním metro-vlakem, no ani se mi nechtělo pryč… Jenže hola hola, Shibuya volá :-)

Shiuya je nejrušnější část města. Přijel jsem tam v deset večer, ale ulice byli plné lidí. Všude spousta obrovských reklamních obrazovek, neonů, ale i úzké uličky s typickými lampiony. Tokyo nikdy nespí. Tak ještě poslední pohled z ptačí perspektivy na rozsvícené centrum a ahooj Tokyo, Soma už čeká :-) PS. Víc fotek= rajčatová stránka :-)

Japonsko - Tokyo poprvé

Cesta do Japonska začala akčně. České dráhy nezklamaly a do Prahy, odkud jsem odlétal, jsem přijel s hodinovým zpožděním a úplně jiným vlakem, než jsem měl původně v plánu :-) Nicméně sprint z hlavního nádraží na letiště jsem zvládl a úspěšně odletěl vrtulákem do Vídně. Ve Vídni nám vyměnili letadlo za větší, mezi pasažéry začali převažovat Japonci a už jsme fičeli do Tokya. Let utekl celkem rychle. Každý cestující měl vlastní televizi, kde mohl sledovat kudy letíme, pustit si film, rádio nebo CD. Pilot to střihl přes Moskvu, Ural, Jekatěrimburk a Sibiř a v pondělí v osm ráno jsme přistáli na letišti Narita v Tokyu.

Japonsko mě přivítalo ubrečené. Celý den bylo zataženo, asi 20 °C a poprchalo. Jenže – vlhkost vzduchu byla skoro 100%. Co to znamená? Představte si saunu. Horko, vlhko, dusno. A teď si představte Tokyo – vlhko, dusno, ale jsem 20 °C….prostě sauna za studena. Po ubytování v hostelu jsem vyrazil na první průzkum města. Zamířil jsem do nejznámější budhistické chrámové oblasti Asakusa ze 7 století.

Vstup do každého chrámového komplexu je ohraničen obrovskou bránou, před vstupem se musíte umýt a nechat se okouřit kouřem z vonného dřeva. Až dovnitř vás nepustí, tam nemůžou ani Japonci. Chrám můžete obdivovat z dálky. Ono vlastně vevnitř skoro nic není, skoro žádná výzdoba, většinou jen socha budhy. Ale hodit peníze můžete budhovi i z dálky a pak ve speciální skříni si můžete zjistit svůj osud. Protože však všude bylo hodně turistů a kolem stánků se všemi možnými suvenýry, tak jsem se v chrámu moc dlouho nezdržel a metrem se přesunul k Císařskému paláci.

Metro v Tokyu to je kapitola sama pro sebe – 13 linek vzájemně propletených, do toho ještě vlaky, největší stanice Shibuya má asi 60 východů takže ztratit se není problém. Na většině stanic jsou kromě japonských nápisů i anglické, takže jsem to zvládl :-)

Císařský palác je skoro nedobytná pevnost. Vodní příkop a vysoké zdi kolem dokola, jen pár mostů, pro normální smrtelníky je přístupná pouze část zahrady. A v tomhle místě obklopeném vysokými mrakodrapy v klidu žije japonský císař s rodinou :-)

Celé Tokyo s 12 miliony obyvatel je tak trochu něco jako aisjský New York. V celém městě se střídají mrakodrapy s parky a zahradami, velká obchodní centra se spoustou neonů a světoznámé obchodní domy.

Proto se mi čtvrti Ginza a Akihabara moc nelíbily a jako největší úspěch považuji zakoupení nabíječky u anglicky nemluvícího prodavače. Ještě že máme na mluvení ruce :-)

Dobrou noc Tokyo a zítra prosím méně americky vypadajících mrakodrapů…. :-)

Mezi Makedonií a Japonskem

Cesta z Makedonie do Čech proběhla v pohodě. Na hranicích se celníci zřejmě rozhodli, že tentokrát nebudou pátrat po tom, kdo veze kolik kartionů cigaret, a na všech hranicích nás odbavili ceskem rychle. A tak jsem v Brně byl už o 4 hodiny dřív. Je supr být v na nádraží už ve 3:15 a pozorovat probouzející se město:-) Týden strávený doma utekl jako voda, pračka jela na plné obrátky skoro nonstop a výsledek? S kompletně sbaleným batohem odjíždím v neděli ve 4:20 na 3 měsíce do Japonska. Nejdřív busem do Prahy na letiště a pak letím s přestupem ve Vídni do Tokya. V Tokyu budu mít dva dny na aklimatizaci a ve středu odjíždím 200 km na sever od Tokyo do města Soma, kde budu pracovat u společnosti ALPS. Takže...přístě ahoj z Japonska.

Makedonie naposled...

Ve čtvrtek jsem potkal na autobusovém nádraží dva čechy :-) Prý jen tak ze zvědavosti přijeli do Makedonie :-) Kdo se k nim přidá? Je tu spousta míst k vidění – třeba pohoří Vodno nad Skopje s velkým křížem na vrcholu. Dá se vylézt až na špičku kříže, teda pokud nemáte problémy s chybějícími šrouby ve schodech...zkusil jsem to :-) Nebo kaňon Matka s jeskyněmi a vodopády. A co takhle navštívit mešitu a tajně pozorovat polední modlitbu muslimů? Nebo do nekonečna ochutnávat místní tradiční kuchyni :-)

Kurz ve škole už se blíží k závěru a tak je víc volného času na zábavu a povídání. Tak už jsem se dozvěděl, proč Makedonci nemají rádi Řecko, proč je ve Skopje tolik Tureckého zboží, jak to vypadá v Kosovu a jestli bude na Balkánu nová válka.

Na konec zase pár perliček:
- už jste si někdy koupili “značkové“ tričko Adidas za 50 Kč?

- pamatujete si na Matku Terezu? Taková stařičká paní, z Indie, pomáhala chudým…Narodila se v Albánské části Makedonie.

- Česká republika je tady celkem známá. Starší znají „Čechoslovačku“ , mladší už znají „Republika Češka“. A nikdo nemůže pochopit, jak je možné, že se Československo rozdělilo na dvě země, aniž by vypukla válka…

V sobotu v noci Makedonii opouštím. Bude se mi hoooodně stýskat…..

Vylet kolem dokola

Neuvěřitelné. Tři dny jsme jezdili sem a tam po Makedonii a tři dny byly kolem dokola všude samé hory :-) Pořád se objevovali nové a nové :-) Výhledy krásné a neskutečné. Navštívili jsme místa stará přes 1000 let. Monastýry a kláštery. Cílem výletu bylo město Ohrid. V Ohridu mají 365 pravoslavných kostelů, na každý den v roce jeden. Nejstarší je z roku 500. Uličky jsou úzké jako v Českém Krumlově a končí u pevnosti. V noci město neuvěřitelně ožije a všude je spousta lidí, prostě divoký Balkán.
Ohridské jezero je dlouhé 30 km, žijí v něm vzácní pstruzi a tak čistou vodu, jako byla v jezeru, jsem viděl snad už jen v plesech ve Vysokých Tatrách. Kolem dokola jezera jsou pláže, takže mám pěkně spálená záda….A samozřejmě všude kolem hory asi 2000 m vysoké.
Čtvrtina jezera leží v Albánii, takže jsem stihl navštívit po vodě i Albánii :-)
Ve městě Struga jsme ochutnali pravou tureckou kávu-rozdíl mezi pravou tureckou kávou a českou tureckou kávou je ten, že turci smíchají kafe s cukrem a studenou vodou a pak to všechno vaří. Chutná to stejně, ale je to silnější. Jo a místní mudrc věštil z kávové sedliny, takže už vím, co mě v budoucnu čeká. Vím, ale nepovím :-)
Západ i východ slunce, noční plavbu lodí po jezeře, výborná zmrzlina, místní tancovačka…
Makedonie je krásná a nepoznaná země, Makedonci přátelští a pohostiní, ubytování v hotelu stojí 150 Kč. Přijeďte se všichni podívat :-)
Mimochodem – věděli jste, že Cyril a Metoděj přišli do Čech z Makedonie? Že Alexandr Veliký se původně jmenoval Alexandr Makedonský? Víte, že rodiče fotbalisty Marka Jankulovského jsou z Makedonie? Ne? Tak teď už to víte :-)

42 °C – smažíme vajíčka na sluníčku

Včerejší večer v Makedonii byl vyhrazený pro prezentaci domovských zemí. Každý účastník kurzu představil nějaké svoje národní jídlo, alkohol, píseň. Takže jsem včera ochutnal 20 různých jídel a 20 různých alkoholických nápojů. No comment :-) Když byla párty nejvíc rozjetá, přišli místní policité, že hudba je moc nahlas a rušíme noční klid. Dopadlo to dobře, párty nebyla zrušená a páni policisté pili nejdřív ukrajinskou vodku, pak španělskou sangrii a nakonec skončili jako DJové a pouštěli hudbu :-)

Pár Makedonských střípků:
-Včera odpoledne bylo skoro 42 °C. Nikdy jsem nezažil takové počasí, teplo, dusno, žádný vítr. Smažení vajíček na kapotě auta v tomhle počasí možné…Dnes bylo chladněji a foukal vítr, což znamenalo, že vzduch byl plný prachu z ulic.
-Už vím, proč je všude tolik odpadků. Protože veškerý odpad, který makedonci dají do popelnice, z popelnice vyndají místní cikáni a přeberou ho…Na ulicích cikáni hodně žebrají, hlavně děti. Přijdou s nataženou rukou. Když jim odmítnete dát peníze, tak zkouší tancovat, chodit po rukou, bubnovat na bubínek. Je to dobrý kontrast-západní značkové obchody a restaurace a polonahé žebrající cikánské děti…-Makedonská doprava nemá moc pravidel. Na křižovatce se odbočuje i na červenou, chodci přechází na červenou, parkovat se může kdekoliv. Viděl jsem auto zaparkované na zebře uprostřed křižovatky…Ulice jsou široké, 3 proudové. Neuvěřitelně levné jsou taxíky, 15 minutová cesta taxíkem stojí v přepočtu asi 50 Kč.
-Ve škole je pořád ještě hodně místních studentů, pořád skládají zkoušky. Včera jsem se seznámil s jedním Makedoncem ze stejného patra na kolejích, který se učil na zkoušku. Povídali jsme o všem možném a nakonec jsme skončili u hudby. Takže mám plno Makedonských národních písní a balkánké dechovky. Já jem mu na oplátku dal české písničky a dnes večer, když jsem se vracel z města, tak se na kolejní chodbě vyhrával Kabát :-)
-Všichni Makedonci kouří. Proč? Prý protože kouření je levnější než alkohol :-) Krabička místních cigaret stojí asi 15 Kč, pivo Skopsko v obchodě asi 25 Kč, na diskotéce třetinka 50 Kč. Pije se jen lahvové, točené tady neznají. V supermarketu lze koupit i české pivo-Budějovické a Staropramen.
Organizátoři se o nás hezky starají, jídla je dost, dnes odpoledne jsme byli na dostizích za městem atd. Zítra odjíždíme na okružní cestu Makedoníí. Cíl je Ohrid, jezero uprostřed Makedonie zapsané jako památka Unesco.

Makedonie poprve

Podávám hlášení, že už jsem 4 dny v Makedonii :-) Ale nebudu přeskakovat, vezmu to pěkně popořádku. V pátek cesta v autobuse z Brna do Sofie v pohodě, jen na srbských hranicích jsme byli asi 3 hodiny, na hranicích do Bulharska zase řidiči pašovali cigarety v nádrži autobusu… V Sofii jsem měl asi 10 hodin na prohlídku. V autobuse jsem potkal dva Slováky a dohodli jsme se, že půjdeme spolu. Jeden Bulhar z autobusu, který dřív pracoval v Čechách a uměl česky nám nabídl, že nás po Sofii provede. Sofie je klasické betonové komunistické město, mírně špinavé, se spoustou pravoslavných kostelů. Navštívili jsme ten největší, dóm Alexandra Něvského. Před ním prodávali trhovci snad všechno možné harampádí, od ikon, přes ruské babušky, staré hodiny až po odznaky s hákovým křížem. Náš bulharský průvodce, říkejme mu třeba bulharský děda, nás pak vzal do svojí oblíbené hospody, objednal nám typické jídlo-grilované sardinky a jakési masové nudle. Ale chutnalo to dobře a žaludek to přežil. Pili jsme i místní pivo, pálenku, kafe, no prostě bulharský děda se o nás vzorově staral :-) Navštívili jsme i místní trh s rajčaty v přepočtu za 6 Kč za kilo…

Den utekl jako voda a v sedm večer jsem ze Sofie odjížděl už sám do Makedonie, do Skopje. Celou cestu byly vedle silnice nádherné hory, no paráda:-). Slováci pokračovali do Turecka a Iránu…Na hranicích opět zdržení, do Skopje jsem přijel až v jednu ráno. Na nádraží už na mě čekali organizátoři kurzu. Na vysvětlenou- ve Skopje se účastním elektrotechnického kurzu. Po krátkém seznámení s organizátory jsem byl uložen v domě rodičů jedné místní děvuchy jménem Sčežena a konečně po dvou dnech pořádně usnul :-)

V sobotu ráno (no spíš v poledne:-) ) pro mě rodiče Sčeženy přichystali parádní místní snídani, ochutnal jsem snad všechno typické makedonské :-) Docela jsme pokecali, částečně s překladem do angličtiny, ale trochu jsem i rozuměl, některá slova jsou podobná. Odpoledne už jsem čekal na ostatní účastníky kurzu, je nás celkem 20. Místní koleje jsou asi 40 staré a nikdy nebyly opravovány, takže taky podle toho vypadají. Oprýskané plesnivé zdi, nefunkční záchody, chybějící světla, všude přítomná špína…Ale přežít se to dá. Po příjezdu všech byla velká úvodní seznamovací párty, vodní meloun s vodkou a tak :-) No a v pondělí začal kurz regulérně :-) Vždycky dopoledne máme na místní univerzitě výuku, v angličtině, samé odborné předměty. Docela i rozumím, protože většinu věcí, které probíráme jsem se učil na státnice:-) Odpoledne pak pro nás připravují organizátoři všemožné aktivity. Včera byl jakýsi městský závod, po skupinách jsme chodily po centru Skopje a plnili různé úkoly-učili jsme se tančit místní tanec, jedli jsme dort bez rukou, koupali se ve fontáně, učili se psát cyrilicí a poznávali celé město. Skopje je takový přechod mezi Evropou a východem. Má evropskou a muslimskou část s mešitami. Všude je velké množství odpadků, ale místním to nevadí a jako návštěvník si rychle zvyknete. Mešity a malé domky jsou mezi vysokými socialistickými hrůzami-koleje, kdy bydlíme mají 14 pater…V parku na hlavním náměstí bydlí ve stanech cikáni, všude je spousta toulavých psů. Nad centrem je zřícenina hradu a uličky v muslimské části vypadají jako v Českém Krumlově. Atmosféra suprová:-) Kolem dokola celého města jsou vysoké hory, asi 2000 m. Většina Makedonců umí anglicky. Počasí je hodně teplé, přes den je kolem 38 °C, pařák jako blázen. Chladněji je až večer. Včera večer jsme byli v centru v místním rockovém klubu na koncertě. Tolik lidí, kolik bylo v centru ve dvě ráno není snad ani na Václaváku v poledne…. :-) Tak a dost, víc zase příště…. :-)